Prožila jsem to, co by žádná matka neměla zažít. Ztratila jsem své dítě během nehody, kdy jsem sama řídila.

Myslela jsem si, že máme spokojený život. Ovšem jen do chvíle, kdy můj muž přišel domů a spustil na mě vodopád argumentů, proč už se mnou nemůže žít, jak se cítí nešťastný a jak jsem se mateřstvím změnila.

„A já chci ještě žít,“ zakončil. „Máme ještě šanci to změnit?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem. „Ne,“ odpověděl bez zaváhání a dodal, že se do týdne odstěhuje.

Rozvod mi bral sílu

Za vším byla pochopitelně nová žena, což jako srab nedokázal přiznat. Pak začaly rozvodové tahanice, protože dům byl jeho, ale kvůli dětem mě v něm nechával. Bylo mi ale jasné, že až se kluci odstěhují, bude ze mě bezdomovec.

Jednoho dne jsem vyzvedávala syna z tréninku. Hlavu plnou zoufalých myšlenek. Najednou jsem se probrala v zatáčce a věděla, že ji nezvládnu. „Tome, jsi v pořádku?“ vykřikla jsem. Bylo ticho.

Zabila jsem ho!

Vrhla jsem se k němu, ale bylo pozdě! Ani nevím, kdy přijela záchranka, jak jsem se dostala pryč. Nic jsem kolem sebe pořádně nevnímala. Následující dny byly děsivé, raději bych byla mrtvá.

Bolest byla tak příšerná, že jsem nemohla ani dýchat, bez psychofarmak jsem nefungovala.

Musela jsem pryč

Starší syn se stáhl do sebe a nekomunikoval. V domě nastalo hrozivé ticho. Z našeho domu jsem nakonec stejně musela odejít. Všechno mi mého Tomáše připomínalo. Časem jsem se naučila nějak přežívat. Radovat se ze života ale nedokážu, výčitky mě neustále dusí.

Žiju jen kvůli svému druhému synovi. Neumím si představit, že bych ještě někdy mohla být šťastná.

Magda M. (56), Ostrava