Je fakt, že neznám jinou ženu, která by byla tak bláznivá jako já. Jednou ráno jsem se totiž vzbudila a řekla si, že už dál nechci být s manželem!
Rozhodla jsem se po sedmadvaceti letech odejít ze spokojeného manželství. S manželem jsme mezi sebou nikdy neměli žádné velké problémy. Vychovali jsme skvělou dceru Květu, která už je dospělá a před dvěma lety vyletěla z hnízda.
Krásný ale nudný život
Napřed jsme si svobodu oba velmi užívali. Chodili jsme zase do společnosti, do divadel, jezdili si na výlety. I když my jsme ani předtím nijak nestrádali. Netrpěli jsme žádnými většími neshodami, ať už ve výchově nebo čemkoli jiném.
Naše manželství bylo idylické. Zkrátka klidné až moc. Ale mě ubyla starost o dceru, a to byl zřejmě ten impuls, že jsem začala přemýšlet o svém životě. Bylo mi pětapadesát a ptala jsem se sama sebe: „Opravdu chci takhle strávit zbytek života?“
Když jsem si v duchu odpověděla, vyděsilo mě to. „Dalších sedmadvacet let nezvládnu!“ uvědomila jsem si. Ne, že by mi něco chybělo, ale ta předvídatelnost každého dne, neměnnost našich zvyků i rozhovorů, mě děsila. Chci zažít víc.
Stereotyp mě dusil
Co když mám poslední šanci začít nový život, prožít nějaké dobrodružství a poznat nové lidi? Vždy byly důležitější povinnosti a na mé sny nikdy nedošlo. Vlastně mě už dlouho stereotyp všedních dní dusil.
Paradoxně to byla právě Květa, kdo mě pochopil: „Mami, já už si dávno všimla, že jste s tátou víc jako sourozenci a spolubydlící než partneři,“ řekla mi a mě spadl kámen ze srdce.
Hned mi pyšně blesklo hlavou, že má svobodomyslný náhled na svět po mně. Hned pochopila, že k životu potřebuji akci, nenadálou změnu, zkrátka pestrost.
Co zkusit nevěru?
Nejdřív mě napadlo, že třeba flirt by mě vrátil nohama na zem. Ale jen sex s někým jiným mě neláká. Obávám se, že prostě potřebuji víc než jen změnu partnera v posteli. Toužím být klidně sama, ale začít znovu.
Když jsem se s tím svěřila svým kamarádkám, do jedné mě odsoudily: „Ty ses snad zbláznila??? Tebe prostě pálí dobré bydlo!“ pustily se do mě. Jenže jsme evidentně každá jiná. Mně tohle prostě nestačí.
Manželovi jsem se se svými pocity svěřila a poprosila ho, aby mi dal nějaký čas a více volnosti, abych si ověřila, zda život bez něj je opravdu to, co mi chybí.
„Dopřeji ti času, kolik budeš potřebovat,“ řekl klidně v přesvědčení, že to je jen můj vrtoch. Trvá to ale už pár týdnů a můj pocit, že chci odejít, je stále silnější. Možná to bude těžké, možná si to budu vyčítat, ale rozhodně budu zase žít!!!
Marta O. (56), Hradec Králové