Na tu dovolenou jsem se moc těšila. Několik společných dnů s našimi vnuky – dvojčaty mě i manžela vždy nabije energií. Tentokrát to ale bylo všechno jinak.
Dcera sedí za volantem a předstírá, že se dokonale soustředí na jízdu. Díky tomu nemůže mluvit. Co také k tomu ke všemu říct. I my s manželem sedíme tiše, zaražení a šokovaní. Napjatou atmosféru vycítili i kluci a mlčí. Ani se nepošťuchují a nehádají.
A to je co říct. Už se ale blížíme k naší vesnici a mě přepadá strach.
Vše probíhalo, jak má
Na dovolenou k moři jsme s manželem odletěli jako každý rok. Těch deset dní pro nás každý rok znamenalo hodně. Letos jsme tedy měli trochu méně času na přípravy. Do posledního dne jsme totiž s manželem zvelebovali náš dům.
Ještě jsem okopala a pohnojila zahrádku. Sousedka mi slíbila, že bude těch pár dnů pečlivě zalívat, aby mi úroda nepovadla. Konečně bylo vše hotové a dcera pro nás přijela s kluky a odvezla na letiště.
Vůbec jsme nic netušili
Dovolená se nám náramně vydařila. Kluci byli hodní a tak jsme ještě v letadle cestou domů vzpomínali na jednotlivé zábavné historky a hlasitě se smáli. Byli jsme všichni nabití energií a skvělou náladou.
Až do chvíle, než jsme přistáli na letišti v Praze, kde na nás čekala naše dcera. Už z dálky jsem poznala, že něco není v pořádku. A nebylo.
Krutá pravda
Hned po přivítání jsme se od dcery dozvěděli, že náš dům před dvěma dny vyhořel! Nemohli jsme tomu vůbec uvěřit. Jak vyhořel? Proč? Blesk prý zapálil vedlejší kůlnu a od ní chytl celý náš dům.
Vyhořel do základů a my přišli nejen o střechu nad hlavou, ale i o všechny naše věci.
I když nám to dcera nedoporučovala, chtěli jsme rovnou z letiště jet domů. Tedy tam, kde kdysi náš domov byl. Netušili jsme vůbec co nás čeká a jak silné emoce to vyvolá.
A co bude dál
To dílo zkázy bylo vážně strašlivé. Slzy se mi hrnuly do očí. Těch pár drobností, které se ze spáleniště daly zachránit, nám jen drásalo nervy. Moje krásná zahrádka byla také pryč. Ohořelé krásné růžové keře, podupané záhony.
Hotová apokalypsa. Sedla jsem si na očouzený kámen na mé skalce. Byl ještě teplý. Co teď! Co s námi teď bude? Samozřejmě na pár dní půjdeme k dceři do města. A pak? Na postavení nového domu už nemáme ani peníze ani sílu.
Manžel zkolaboval
Ale všemu zoufalství nebylo ještě konce. Můj muž na mě u spáleniště působil nezvykle klidně. Neuronil ani slzu a vše sledoval takových jakoby nezúčastněným pohledem.
Teprve druhý den u dcery se najedou zhroutil. Ještě že sanitka přijela velmi rychle a odvezla ho do nemocnice. Byl to infarkt. Přežil, ale není na tom moc dobře. Hlavně psychicky. Na tom jsme ale oba stejně.
Věra P. (68), Jihlava