Přála jsem si prožít svatbu jako z pohádky, a tak jsme ji uspořádali na hradě. Díky kamarádce kastelánce jsme mohli dokonce přespat v jedné z romantických komnat. To jsme ale dělat neměli!
Stejně asi jako každá žena, přála jsem si i já prožít svůj nejdůležitější den v životě tak, abych na něj nikdy nezapomněla. Vše se mi splnilo. Prožitá hrůza, která mě celou svatební noc jímala, se mi navždy vryla do paměti.
Nevím vlastně, jestli byla horší ona slavnostní noc, nebo ranní ledová sprcha, kdy jsem se dozvěděla o šílené tragédii, která se v komnatě, v nímž jsme spali, před staletími odehrála. Nikomu bych nepřála něco takového prožít.
Nezamhouřila jsem oči
Obřad, následná hostina i oslava – vše proběhlo na jedničku. Hosté se skvěle bavili a my, čerství novomanželé, jsme zářili štěstím a nadšením. Lepší průběh svatby jsme si opravdu přát nemohli.
Ještě větší radost jsem ale měla, když mi má kamarádka, kastelánka v místním hradě, řekla, že pokud budeme chtít, můžeme s mužem přespat v jedné z těch nádherných komnat. Pro nás, jakožto odvěké milovníky historie, to byla úžasná představa.
Bez mrknutí oka jsme okamžitě souhlasili a po skončení oslavy si šli vybrat, kde se tu noc uložíme. Vybrala jsem menší kouzelnou komnatu s velikou vyřezávanou postelí s těžkými vínovými nebesy. Kastelánka ale nebyla z mého výběru moc nadšená.
Nevěděla jsem proč, měnit jsem své rozhodnutí ale nemínila. Bylo to totiž celé jako sen. Lehli jsme si s manželem a nadšeně si povídali. Byli jsme vyčerpaní a upřímně víc než po nějakých radovánkách jsme toužili po odpočinku. Můj muž usnul jako první.
Pomohlo mu v tom i množství vypitého vína na oslavě. Já ale spát nemohla. Měla jsem zvláštní pocit, že nejsme sami.
U postele stálo dítě
Celou noc jsem probděla. Byla mi strašlivá zima a byla jsem si jistá, že v nohách postele vidím postávat siluetu dítěte. Hrůzou jsem se ani nepohnula. Mlžný opar dítěte na mě upřeně civěl, ale nehýbal se. Zůstalo až do rána. Pak jsem ho už neviděla.
Když jsem se svěřila své kamarádce kastelánce, s ostychem mi přiznala, že ona dítě také vídá. Prý je to chlapec. Před mnoha lety se narodil jako panovníkův levoboček. A aby neohrozil následníka trůnu musel zmizet.
Násilím jej měli vojáci vyrvat matce – služebné z náruče a zaživa zazdít do stěn komnaty, v níž jsme s mužem spali. Od té doby se prý chlapec na hradě objevuje a zoufale hledá svou maminku. Myslela jsem, že omdlím. Bylo mi toho nebožátka tak strašně líto.
Magdaléna R. (49), Hradec Králové