Byla bouřka a silný déšť, zahřmělo a ulomil se kus náhrobku. Úlomek jsem si vzala domů a od té doby se dost změnilo.
Odešel někdo, koho jsem na světě milovala ze všech nejvíce. Na otázku, proč zrovna moje máma, už asi nikdy odpověď nedostanu. Její odchod mě hluboce zasáhl. Změnila jsem se.
Nedokázala jsem chodit do práce, milovat se s přítelem. Zapomněla jsem zcela žít. Druzí ode mě očekávali, že budu statečná, že se s její smrtí smířím a že všechno zvládnu. To jsem ale prostě nedokázala.
Nic pro mě nemělo smysl
V době, kdy moje maminka zemřela, jsem už byla čtyři roky s Romanem. Věděl moc dobře, co pro mě moje matka znamenala. Nebyla jen mým rodičem, byla i mojí nejlepší přítelkyní, důvěrnicí, rádkyní.
Bez ní jsem si připadala sama a ztracená. Moc dobře vím, že to se mnou i Roman měl po smrti mé matky těžké, protože ať udělal cokoliv, nic mě nedokázalo rozveselit.
Oslavila by šedesáté narozeniny
Bylo velmi smutné a bolestné chodit místo s matkou na kávu či na nákupy nebo do divadla na její hrob. Koukat na náhrobní kámen, kde je vyryto její jméno. V den, kdy měla mít kulaté narozeniny, krásných šedesát let, jsem se opět vydala na hřbitov.
Koupila jsem velikou kytku a svíčky. Byl pochmurný podzimní den. Stála jsem se slzami v očích nad jejím hrobem a znovu se ptala, proč? Proč musela zemřít? Vždyť toho měla ještě tolik před sebou…
Přihnala se silná bouřka
Najednou v dáli zahřmělo a začalo hrozně pršet. Nevadilo mi to. Ztratila jsem mámu, mokrá bunda už mě netrápila. Čím více pršelo, tím více jsem plakala. Podruhé velmi silně zahřmělo. Lekla jsem se, ale nechtěla jsem od ní odejít.
Možná to na někoho působí divně, ale nahlas jsem s matkou mluvila. Právě jsem jí povídala o svých problémech s přítelem. Na chvíli jsem se odmlčela a v tu chvíli jsem si všimla, že jak zahřmělo, něco se stalo s náhrobkem.
Ozval se matčin hlas
Klekla jsem si k matce. Ulomil se kus náhrobku. Co teď s tím? Naprosto přirozeně jsem si ten malý kousek kamene vzala a strčila do kapsy.
Vstala jsem, rozloučila jsem se s matkou a ještě jsem se u vrat hřbitova otočila. V hlavě mi zazněl maminky hlas: ,,Všechno bude v pořádku, Simono. Neboj se.“ Úplně jsem strnula na místě. Jestli to byla halucinace, nebo skutečnost, to vám nepovím.
Noční probuzení
V dešti jsem šla sama domů. Nespěchala jsem. V kapse jsem žmoulala úlomek z náhrobku. Šlo z něj příjemné teplo. Doma jsem si ho položila vedle postele na noční stolek. Šla jsem spát jako obvykle, ale dlouho jsem nemohla usnout.
V hlavě mi zněl stále matčin hlas. Nevím, kolik mohlo být hodin, když jsem konečně usnula. V noci mě vzbudil matky hlas. Šeptala mi, abych už přestala truchlit a prosila mě, abych zase začala normálně žít.
Chodit ven, bavit se s přáteli. Nebyla jsem zrovna při smyslech, abych vyhodnotila, jestli to byl jen sen, nebo ne. Byla jsem rozespalá a moje psychika na tom nebyla nejlépe. Jediné, o co jsem se snažila, bylo, znovu usnout.
Po dlouhé době jsem cítila radost
Ráno jsem se probudila a po hrozně dlouhé době jsem měla dobrou náladou. To se od smrti matky nestalo. Většinou jsem byla spíše podrážděná a zlá. Roman byl můj hromosvod. To ráno jsem ho vzbudila polibkem a otázkou. ,,Co budeš chtít k snídani, miláčku?“
Byl poněkud překvapený, ale usmál se na mě a podíval se na mě očima plnýma lásky. ,,Dám si cokoliv,“ řekl a něžně mě políbil. Pak jsme se začali milovat.
Úlomek se zatřpytil
Náš intimní život byl po smrti mojí maminky tabu. Dlouhé měsíce jsem sex odmítala. Roman byl velmi rád, že jsem ho konečně chtěla. Během našeho milování jsem se na minutku zadívala na úlomek, který se v ten okamžik na chviličku zatřpytil.
Pocítila jsem, že je matka blízko. Její energie tu najednou byla se mnou. Zaplavilo mě příjemné hřejivé teplo a štěstí.
Začala jsem zase žít
Po této události jsem začala zase chodit do práce, vídat se s přáteli, věnovat se svým koníčkům. Romanovi jsem se za své chování omluvila a snažila jsem se mu ty předchozí měsíce vynahradit.
Po pár dnech jsem se dokonce odvážila začít probírat fotkami, kde byla máma. Jako kdyby přišlo jakési smíření. Jako kdyby mi spadl obrovský balvan ze srdce a já zase mohla dýchat.
Nový život na cestě
Když jsem skoro za dva měsíce zjistila, že jsem těhotná, nevěřila jsem tomu. Podle propočtů od lékaře to vycházelo na to období, kdy jsem si domů přinesla poprvé úlomek z náhrobku. Cestou od lékaře jsem se pak stavila u matčina hrobu, abych jí poděkovala.
Simona B. (48), Praha