Mluvit pravdu bylo pro mě vždycky téměř nemožné. Lež mi připadala zajímavější. Lákavější a snazší! Jen zapamatovat si všechny výmysly bylo pro mě čím dál složitější. Zamotala jsem se do svých lží jako moucha do pavoučí sítě!
Už odmalička jsem lhala. Všem to připadalo roztomilé. Všichni mě měli za nevinné dítě s velkou fantazií. Nejvíc pyšný na mě byl můj děda. Říkal, že ze mě bude spisovatelka. No, mýlil se. Vyrostla ze mě lhářka a nehorší bylo, že jsem se za to vůbec nestyděla! Lhala jsem tak věrohodně, že mi každý uvěřil.
Nikdo mě nepodezíral
Už sama jsem ani nevěděla, kolik mi je let, jaká je moje váha a čím vlastně jsem. Celý den jsem proseděla u výrobní linky, ale doma vyprávěla, jak se pěkně povaluji v kanceláři. Jak si to umím zařídit! Botky jsem si pořizovala zásadně ve slevě, přestože to nebyla pravda.
A cukroví bylo zaručeně domácí, i když z nedaleké pekárny. Lhala jsem i svým dětem, když se mi nechtělo hlídat vnoučátka. Měla jsem je ráda, ale sebe víc. Ani můj lékař se ode mě nedozvěděl pravdu.
Tvrdila jsem mu, jak pravidelně užívám léky na tlak a dodržuji životosprávu. Opak byl pravdou! Občas bylo něco někomu divné, ale moje upřímná očka a udivený výraz každého přesvědčil.
Také jsem si tu prosťoučkou nevinnost nacvičovala před zrcadlem při každém čištění zubů!
Lhaní mě už vyčerpávalo
Tak, jako někdo cvičí obličejovou jógu, která je teď hrozně in, já nacvičovala pootevřená ústa a naivní očička. Klidně bych mohla vyučovat v herecké škole! Každý pochybovač se mi nakonec ještě za svůj projev nedůvěry omluvil! Ale kosa jednou padne na kámen, jak se říká.
A nejinak tomu bylo i u mě. Nebyla jsem totiž jen lhářka, ale i prohnaná podvodnice. Svému muži jsem lhala už před svatbou, natož po ní. Když se mi nechtělo na rande, vymyslela jsem si nějakou historku. Jednou jsem si dokonce udělala sama sádru na noze!
Vlastně jsem se kvůli těm všem lžím docela nadřela. Mluvit pravdu bývá mnohem jednodušší! Ze lží jsem si ale nikdy nic nedělala, vždyť o tom nikdo nevěděl.
A co oči nevidí, srdce nebolí, že. „Martičko, dneska přijde jeden můj nový kolega na večeři. Pozval jsem ho. Je tak osamělý, nikoho nemá, chudák…“ oznámil mi manžel a já souhlasila. Proč ne, stejně s ním byla jen nuda, tak alespoň si s někým popovídám.
Zastyděla jsem se
Když do dveří vstoupil člověk, kterého jsem nedávno napálila, málem jsem omdlela. Nebylo mi příjemné sedět u stolu s pánem, ke kterému jsem se tak ošklivě zachovala. A jemu, když pochopil, jak jsem ho napálila, také ne!
Napovídala jsem mu totiž zcela nedávno, že mám přísného, téměř násilnického muže. To aby mi dal slevu na opravu auta, které se mi podařilo trochu zdemolovat o obrubník a dopravní značku. On mi tu opravu udělal skoro zadarmo a ještě mě utěšoval!
Teď ale ten pán viděl, že ne všechno, co jsem vypustila z úst, byla pravda. Vlastně vůbec nic! Cítila jsem se jako polapená moucha v pavoučí síti!
„Takhle to dál nejde, musím se změnit, začít mluvit pravdu!“ umínila jsem si, ale jak to zařídit? Přiznat se? Posypat si hlavu popelem? Někoho odprosit? Nebo všechno překrýt ještě větší lží?
V práci jsem všem pro smích
Rozhodla jsem se pro sport. Únava mi jistě vyžene nebezpečné myšlenky z hlavy! Když jsem měla jít na první hodinu spinningu, zmocnila se mě nechuť. Nesnášela jsem vydýchaný vzduch a pot na zádech. Musela jsem opět lhát! Sobě i manželovi…
A také šéfovi, který mě chudák žádal o práci přes čas. Také se mi nechtělo. „Mám migrénu. Možná i nádor!“ lhala jsem mu do očí, ale nebyl tak hloupý, jak jsem si myslela. Otočil se na podpatku a odešel. Za chvíli mi přinesl zrcátko.
Beze slova mi ho podal. Čekala jsem, co řekne. „Koukejte se na sebe každou chvíli. Víte, že lhářům roste nos?“ zeptal se mě jakoby nic a všichni moji spolupracovníci propukli ve smích.
Měla jsem ostudu, jakou bych nepřála nikomu! Všichni si začali ze mě dělat legraci. Oslovovali mě slečno, kvůli tomu věku, který jsem tak bedlivě tajila. Koupili mi váhu a postavili ji před moji skříňku. Proč asi?
Mám nového miláčka
Lži se mi pomalu ale jistě začaly zajídat. Snad poprvé v životě jsem zatoužila po pravdě. Útěchou mi byl manžel. Nic mi nevyčítal, přestože jsem tušila, že mě má už dávno prokouknutou.
„Martičko, tak mě něco napadlo. Pořídím ti pejska. Ten bude mlčet a nebude lhát!“ řekl mi Luboš jakoby nic a za pár dnů přivedl domů psa. Obrovského! Irského vlkodava. Udělal mi to naschvál. Aby mě za všechny ty moje lži vytrestal.
Zprvu jsem z něho měla strach. Když si stoupnul na zadní, byl vyšší než já! Budil respekt. To jsem asi potřebovala. Zamilovala jsem si ho. Na lži už nemám čas.
Musím našemu Vlkoušovi vařit večeře. Venčit ho a také mu česat srst. Je mi s ním dobře. Mohu mu vyprávět, co se mi zlíbí a on na mě přesto kouká zamilovaně. Důvěřivě!
Marta P. (60), Brno
