Vysněná svatba proběhla jinak, než jsem si představovala. Mezi hosty jsem objevila i svoji dávnou lásku. Naše setkání skončilo nevěrou.
A přítelem jsme spolu byli krásných šest let a o svatbě jsme snad nikdy nehovořili. K ničemu jsme ji nepotřebovali! Oba jsme slušně vydělávali a svoji minulost měli vyřešenou. Každý jsme bydleli ve svém, a navštěvovali se, jak se nám zlíbilo.
Někdy třeba denně a potom klidně i týden nikoli. Nehádali jsme se, ale ctili soukromí. Možná právě proto nám to tak pěkně klapalo. Měli jsme takový poklidný, trochu nudný vztah. Žádná velká romantika, žádné vášnivé city. Ale stabilita a jistota. Té jsem si dokázala vážit ze všeho nejvíc!
Přítel nebyl romantik
Můj bývalý manžel byl totiž pravý opak mého Martina. Kdysi jsem ho bláznivě milovala, ale zakládat rodinu s ním byla vážně velká chyba! Nebyl zlý, ale nikdy nedospěl. Takový věčný kluk. Hlavu v oblacích a stále nějaké plány, které mu nikdy nevyšly!
Potom utekl někam na moře, údajně. Kdo ví, kde skončil. Mnoho let jsem o něm neslyšela. Byla jsem překvapená, když mi Martin nečekaně nabídnul sňatek. Nekoupil mi ani kytku, ani romanticky nepoklekl.
Natož aby z kapsy vytáhnul krabičku, otevřel ji a ukázal mi prsten s diamantem. Prostě, jak to bývá v každém romantickém filmu. Přítel v poklidu dojedl večeři, hezky se mi zadíval do očí a navrhnul: „Co kdybychom se vzali?“
Měla jsem divný pocit
V první chvíli jsem myslela, že mě šálí sluch. Že jsem špatně slyšela, či co. Ale on svůj návrh myslel úplně vážně. A hned mi také sdělil důvod: „U nás v práci teď umřel chlap.
Zůstala po něm přítelkyně a teď se musí odstěhovat z bytu, kde s ním bydlela spoustu let.
Všechno bylo psané na něho! A jeho děti ji nesnášejí!“ Vůbec jsem nevěděla, co na to říct. Měla jsem být ráda, že na mě myslí a dělá si starosti. Ale byla jsem spíš naštvaná za způsob, jakým mě o tu ruku požádal. Svatba mě lákala.
Kdo by nechtěl být vdanou paní? Kdo by nechtěl místo přítele manžela? I ty důvody byly logické. Ani mě neměly Martinovy dospělé děti příliš v lásce.
Protože jsem ho podle nich odloudila od rodiny, přestože jeho žena už měla dávno jiného a žila s Martinem jen formálně, aby lidi neřekli…
Musela jsem mít všechno dokonalé
Nakonec jsem se svatbou souhlasila a začala plánovat obřad, za který by se nemusela stydět snad ani anglická královna. Možná z trucu jsem si navymýšlela snad všechny zbytečnosti, které ke svatbě patřily. Co nejdražší kytici, co nejluxusnější šaty.
Co nejopulentnější hostinu a drahou kapelu. A také co největší počet hostů! O prstýncích a svatební cestě ani nemluvě. Bláznivina, kroutil hlavou Martin, ale nijak neprotestoval.
Chápal mě, jako vždycky… Svatební den probíhal přesně podle plánu. Vše klapalo jako švýcarské hodinky! Bylo už dost pozdě odpoledne, když jsem si mezi hosty všimla povědomé tváře.
Skoro se mi zatočila hlava! Po mnoha dlouhých letech jsem stanula tváří tvář svému ex manželovi. „Netušila jsem, že jsi také pozvaný!“ vykoktala jsem v rozpacích.
Nečekané setkání
Bála jsem se, aby si nevšimnul, jak moc se mi stále líbí! Úplně se mi z něho podlamovala kolena. Tak magický vliv na mě měl! Všechna trápení, co mi způsobil, jako bych v tu chvíli zapomněla. Bylo mi jedno, co je zač. Vlastně bych mu klidně odpustila i vraždu.
Odešla bych s ním kamkoli, třeba až na kraj světa! On se jen usmíval. Pohladil mě po vlasech, a pochválil, jak mi to sluší. „Nikdo mě nepozval. Přišel jsem sám! Chtěl jsem tě vidět. Ale už je pozdě, viď.
Jsi teď vdaná paní!“ povzdychnul si, ale i při tom povzdechu dal najevo, že si se mnou jen tak zahrává.
Že mě škádlí! Nevím, co to do mě vjelo. Musela jsem ho mít! Okamžitě! Popadla jsme ho za ruku a odtáhla do salónku. Potom jsem bez rozloučení utekla. Měla jsem v hlavě zmatek. Svého činu jsem nemohla litovat, i když bych měla!
Svatební noc se vyvedla
Opatrně jsem prošla kolem skupinky hostů a šla se projít ven. Hledala jsme svého manžela. Svého muže, kterého jsem si teprve před několika hodinami vzala. Nikde jsem ho neviděla.
„Neviděli jste Martina?“ ptala jsem se nějakých jeho kolegů a oni mi s úšklebkem ukázali někam do rohu.
Zde, v pohodlném křesle, pospával Martin. Rozepnuté sako a kravata nakřivo. Jedna zutá polobotka a ta druhá od bláta. Na pootevřených ústech mu ulpěl drobek z dortu… Pocítila jsem k němu lásku.
Takovou mateřskou, klidnou a chápající. „Bylo toho na něho moc. Nechám ho spát! Já už svoji svatební noc prožila. A krásnou!“ pomyslela jsem si a šla svého muže přikrýt kabátem, aby mi nenastydl…
Lenka N. (57), Vysoké Mýto