Snila jsem o tom, jak si budu v důchodu užívat vnuků. Chtěla jsem s nimi krmit kachničky, chodit do cukrárny a trávit léto na chalupě.
Se ženou jediného syna jsme si ale nepadly do oka. Vždycky jsem toužila po tom mít početnou rodinu, ve které bude mnoho dětí. Nebylo mi to ale přáno. Své jediné dítě jsem si vymodlila. Upnula jsem se na něj a doufala, že mi ten deficit dětí jednou vynahradí.
Že si on založí velkou rodinu a já si budu užívat v důchodu jako babička mnoha vnoučků. Byla jsem nadšená, když se synovi narodil chlapeček. Byla jsem připravena hlídat, starat se, pomáhat.
Těšila jsem se na nádherné chvíle, až bude Davídek rozum brát a já si jej budu půjčovat na chaloupku. Člověk se ale nemá nikdy radovat předčasně. Manželka mého syna byla názoru, že se jen ona o své dítě dobře postará.
Byla to hysterická matka, a Davídka nehodlala půjčit nikomu – a mně už vůbec ne! Náš názor nejen na výchovu, ale hlavně na stravování a prostředí dítěte se hodně lišil. Držela dítě v přehnaně sterilních podmínkách a naprosté izolaci od okolí. Se svou péčí to zkrátka přeháněla.
Byli jsme zcela bezmocní
První narozeniny Davídka jsem proplakala. Ani nás, prarodiče, nepozvali. Aby malý od nás nechytl nějakou chorobu.
Samozřejmě došlo na ostrou výměnu názorů, a to vedlo k tomu, že jsem se nepohodla nejen se snachou, ale také se synem, který se postavil – zřejmě aby měl klid – na její stranu. Bez kontaktu jsme zůstali dlouhé tři roky. Manžel mi chátral před očima.
Věděla jsem, že pokud se něco nezmění, bude to jeho konec a já zůstanu sama. Syn se totiž odstěhoval do jiného města a Davida jsme neměli šanci vidět ani z dálky při náhodném setkání na ulici. Tu sobotu jsem na trh původně nechtěla.
Byla to taková zvláštní náhoda, která zapříčinila, že jsem nakonec sedla na autobus a vyrazila do města. Blížily se manželovy narozeniny, tak jsem si řekla, že mu upeču husičku, kterou vždycky miloval.
Vždycky jsem na tržišti narazila na někoho známého, a prohodila s ním několik vět. Většinou jsem se dozvěděla něco nového a zajímavého. Netušila jsem ale, jak neuvěřitelná zpráva tam na mě čeká tentokráte!
Ještě jsem se ani nerozhlédla, a už se ke mně hrnula největší drbna okresu. A nadšeně gratulovala. Vůbec jsem netušila k čemu, ale jak ze sebe chrlila větu za větou, pochopila jsem. Snacha čekala další mimino. A co více?
Dozvěděla jsem se, že má zdravotní problémy a proto je její těhotenství rizikové. Nesmí se namáhat, rozčilovat, přepínat… dalo mi to práci, ale nedala jsem na sobě znát, že já, babička, nevím vůbec nic.
Koupila jsem první husu, kterou jsem uviděla, a běžela na vlakové nádraží, protože vlak jen dříve, než autobus. Nemohla jsem se dočkat, až tu novinu manželovi povím…
Syn toho měl až nad hlavu
Shodli jsme se na tom, že situace syna musí být neúnosná. Měl náročné povolání, k tomu si přibral další práci domu, aby uživil rodinu, a jak to teď asi řeší? Snacha byla z neúplné rodiny, otec ji opustil v dětství a matka si žila bohémským životem.
Možná proto, že svou dceru v dětství dost zanedbávala, nechtěla naše snacha zřejmě, aby podobný osud potkal děti její. V tomto směru jsem ji vlastně chápala. Jen to s tou péčí nemusela tolik přehánět!
Naši mladí neměli nikoho, kdo by jim v danou chvíli pomohl, jenom nás dva. A tak jsme překousli staré křivdy a vše ošklivé, které nám snacha i syn řekli, a zavolali. Manžel je vznětlivý, tak jsem ten diplomatický krok musela udělat já.
Koneckonců jsem byla vždycky tip, který uměl vyjednávat. Zhluboka jsem se nadechla, zařekla se, že se zdržím všech emocí, a vytočila číslo. Na druhé straně se ozval mužský hlas. V to jsem doufala. Snacha by mi mohla položit sluchátko hned.
Odvážnému štěstí přeje, a když se navíc trefíte v pravou chvíli, máte z poloviny vyhráno. A tohle byla trefa do černého. Už první větou byl syn vstřícnější a ochotný komunikace, než jsem vůbec čekala.
Škodolibě jsem potřásla hlavou, protože to neviděl, ale manžel pochopil – náš rozmazlený jedináček toho měl už dost.
Už jsem šťastnou babičkou
A slovo dalo slovo, hned druhý den jsme nasedli do autobusu a vyjeli. Setkání s vnukem bylo úžasné. Byl to už velký rozumbrada, a musím říct, že se povedl po dědečkovi. Manžel se v něm viděl, a on si zamiloval jeho.
Také já jsem se mohla od té chvíle Davidovi plně věnovat. Najednou jsem se cítila konečně jako babička na plný úvazek. Naše vztahy se srovnaly, vnoučka jsme si mohli vzít, kdy jsme jen zachtěli. A když se narodila vnučka Simonka? Ta byla celá já!
Dnes jsme s manželem velmi vytížení prarodiče. Snacha přišla konečně k rozumu, a se svou péčí to už nepřehání. Dokázala udělat zdravý kompromis. Nic jiného ji také nezbylo – protože se jí a synovi po dalších třech letech narodila ještě další holčička Kačenka.
.Eva (64), Přerovsko.