O tom, co je pro nás opravdu důležité, se často přesvědčíme až v kritické situaci.
Když si vzpomínám na svůj život předtím, než jsem se dozvěděla tu zdrcující zprávu, teprve zpětně vidím, jaké chyby jsem dělala. A vím, že jsem musela být pro některé lidi nesnesitelná.
Měla jsem přehnané nároky
Prožila jsem poměrně tvrdé dětství. Rodiče vlastnili několik zahrad a já s mladší sestrou Radkou jsme na nich musely pravidelně pracovat.
Drželi nás zkrátka, takže o nějakých diskotékách nebo podobných radovánkách jsme si mohly v době dospívání jen nechat zdát. Já jsem to snášela dobře, Radka mnohem hůř, protože byla vždy spíš taková rebelka.
Měla jsem v povaze smysl pro pořádek – nejen, co se úklidu týká – a vyžadovala jsem ho důsledně i po druhých. To mi zůstalo i v manželství. Ne vždy jsem uměla odhadnout správnou hranici, takže s Mirkem, mým manželem, jsme se občas pohádali.
On byl sice prakticky založený a můj přístup mu vyhovoval, ale pověstná kapka trpělivosti někdy přetekla. Ještě horší to bylo ve vztahu k dětem. Snažila jsem se jim vybudovat co nejlepší zázemí, na oplátku jsem ale hodně vyžadovala od nich.
A stávalo se, že jsem byla opravdu zbytečně přísná, takže se svými starostmi v době dospívání se mi nesvěřila ani dcera Ilona.
Vyšetření přineslo šok
Krátce po oslavě svých dvaačtyřicátých narozenin jsem začala mít zdravotní problémy. Do té doby jsem takřka vůbec nemarodila, nyní jsem prodělala chřipku několikrát po sobě a celkově jsem byla strašně unavená.
Ztrácela jsem chuť k jídlu, často mě pobolívalo břicho. Když to trvalo moc dlouho, už se nedalo se nic dělat a já musela jít na prohlídku. Vůbec se mi nechtělo, představovalo to pro mě totiž ohrožení zavedeného životního pořádku.
To, že by se mohlo jednat přímo i o ohrožení života, mě nenapadlo. Tím větší silou na mě dopadly výsledky vyšetření. Doktor vyslovil podezření na zhoubné onemocnění. Další testy pak ukázaly, že se jedná o rakovinu vaječníků.
Tou dobrou zprávou bylo, že nádor ještě nemetastázoval. Co nejrychleji jsem se ale musela podrobit operaci a následné chemoterapii. Jsem životní optimistka a tak, přestože mě vážná nemoc šokovala, věřila jsem, že se s ní dokážu poprat!
Začala jsem víc přemýšlet
Moje životní tempo i nároky na ostatní se najednou, ze dne na den, změnily. Měla jsem teď spoustu času na přemýšlení. Naplno jsem si uvědomila, jak je všechno pomíjivé a křehké a jak si lidé neuvědomují, že tady nikdo z nich nebude věčně.
A začala jsem samozřejmě přemýšlet o sobě, o svém dosavadním životě. Vnímala jsem, jak jsou ke mně všichni kolem hodní, což bylo samozřejmě způsobeno ohleduplností a strachem o můj život. Říkala jsem si, jestli jsem já vždycky byla takhle hodná na ně.
Až nyní, ve chvíli, kdy byl můj život v nejistotě a ohrožení, mi docházelo, kvůli jakým hloupostem jsem se dokázala na své blízké zlobit. Slibovala jsem si v duchu, že až nad tou zákeřnou nemocí zvítězím, tak se změním. Nejprve mě ale čekal dlouhý boj.
Bylo to nejtěžší období
Nebylo to vůbec jednoduché a stálo to spoustu sil mě i lidi kolem. Operace byla úspěšná a neměla naštěstí žádné vedlejší účinky, jako třeba záněty a podobně. Horší to bylo s chemoterapií.
Byla jsem stále na pokraji zhroucení z únavy, vypadávaly mi vlasy a často mi bývalo špatně. Stejně špatně jsem ale nesla i špatně skrývané slzy v očích manžela nebo dětí. Prožívala jsem opravdu nejtěžší období v životě.
Měla jsem naštěstí dost sil, abych to s pomocí svých milovaných dotáhla do vítězného konce. Dnes už mám tuhle válku za sebou. Vážím si každého dne a úplně jsem se změnila i povahově.
Nerozčiluji se nad věcmi, které nejsou ve skutečnosti tak důležité, jak si často myslíme. Mnohem důležitější je mít radost ze života a vidět lidi kolem, jak se usmívají.
Radka Z. (50), Brno