Všeobecně se o mně ví, že jsem ochotná a obětavá. Už jako malá holka jsem byla poslušná. Rodičům, ani učitelům jsem neodmlouvala a vždycky jsem si plnila svoje povinnosti. Když mě někdo o něco požádal, pokaždé jsem řekla ano.

Nikdy jsem neměla žádné námitky nebo poznámky jako ostatní. Prostě jsem udělala, co kdo chtěl a nijak to neřešila. Taková je už zkrátka moje povaha.

Abych se nedostala do nějakých nepříjemností, diskuzí nebo hádek, raději jsem, jak se říká, sklopila uši a bez řečí „poslechla“.

Pozvání se přeci neodmítá

Několikrát jsem si říkala, že se svou povahou musím konečně už něco udělat. Není mi už deset let, abych všem na všechno kývala a a se vším souhlasila. Takhle to přeci nemůže jít donekonečna!

Je mi přes třicet, a tak je nejvyšší čas, abych se naučila průbojnosti a prosazovat vlastní názor. Když to neudělám teď, povleče se to se mnou navždy!

Blokádu mojí neprůbojnosti se mi podařilo prolomit v létě, když naše firma pořádala večerní grilování v zahradní restauraci. Na párty přišlo celé naše oddělení. Jak večer pokračoval, počet vypitých láhví vína a šampaňského stoupal.

S přibývajícími promilemi v krvi jsem pomalu ztrácela zábrany a začala být hovornější a smělejší. Nakonec jsem se dostala do stadia, kdy jsem si dělala legraci sama ze sebe a z toho, jak neumím říkat ne. Pohledný kolega Martin se toho hned chytil.

Usmál se na mě a povídá: „V tom případě jistě neodmítneš ani mé pozvání na rande, viď?“ Jak nejspíš tušíte, neodmítla jsem…

Líbil se mi už delší dobu

Ačkoli jsem na Martinovo pozvání kývla poněkud v podnapilém stavu, kupodivu jsem se na rande těšila i za střízliva. Martin se mi už delší dobu líbil a každou chvíli jsem po něm nenápadně pokukovala.

Když nastal den „D“ patřičně jsem se nastrojila a výrazněji se namalovala. Hned v úvodu mi Martin řekl, jak mi to sluší. Večer jsme strávili v příjemné mexické restauraci a k mé radosti jsme se víc bavili o něm, než o mně.

Dozvěděla jsem se, že má dvě mladší sestry a že žije sám s kocourem Ferdou. Poslední vážný vztah měl prý před rokem a půl. „Jsem moc rád, že jsi mé pozvání přijala.

Trošku jsem se bál, abys najednou, třeba proto, abys všem ostatním dokázala, že umíš říkat i ne, neodmítla.“ Usmála jsem se na něj a zahleděla se mu do hlubokých hnědých očí. „Nebudu lhát, asi na zlomek vteřiny mě to napadlo.

Pak jsem to ale okamžitě zavrhla.“ „To jsem moc rád,“ řekl a vzal mě za ruku položenou na stole. Povzdychla jsem si: „Popravdě, už delší dobu se mi líbíš, takže bych byla sama proti sobě, kdybych neřekla ano.

Ale na druhou stranu se už konečně musím naučit říkat i ne.“ „Tak s tím ti moc rád pomůžu.“

Třikrát ano

A opravdu. Martin svůj slib dodržel a krok za krokem mě učil asertivitě. Během několika nadcházejících týdnů mě postavil do takových situacích, kde zkrátka nebyla jiná možnost než povědět ne.

Třeba mě pozval na rozhlednu, přičemž moc dobře ví, že mám strach z výšek. Nebo udělal z legrace tatarák, i když ví, že bych syrové maso jaktěživa nepozřela. A tak se stalo, že jsem slovo ne i já začlenila do slovníku.

Jednou večer, když jsem ležela v jeho náruči, se mě zničehonic zeptal: „Vezmeš si mě?“ A hádejte, co jsem mu řekla – samozřejmě jsem zakřičela ano, ano, ano!

Andrea Š. (40), Šumperk