Stále jsem čekala, až mi v obchodě zlevní moje vytoužené boty. Nedočkala jsem se. Zlevnili snad úplně všechno, jen ty krásné lodičky ne! Udělala jsem to sama!
Stále jsem je chodila okukovat. Boty mých snů! Lesklé, červené a na vysokém podpatku. Vystavené na kulatém podstavci přímo uprostřed prodejny. Voněly novotou a kvalitní kůží.
„Nechcete si ty boty zkusit?“ nabízela mi několikrát ochotná prodavačka, ale já vždycky jen smutně zakroutila hlavou. Neměla jsem na ně!
Čekala jsem na slevu
Byly opravdu drahé. Hrozně moc! „Počkejte si na slevy, začátkem roku vždycky všechno zlevní, tak se třeba dočkáte…“ utěšovala mě a já se k této myšlence upnula. Do obálky jsem si dávala každou ušetřenou stovku. Abych měla hotovost pěkně pohromadě.
Kdybych řekla manželovi, že se mi o nich i zdá, asi by si jen poklepal na čelo. Nebyl žádný skrblík, ale spořil na nové auto. Za boty a navíc ještě takovéhle, aby mi určitě utrácet nedovolil.
Konečně nastalo období slev a já se hnala z práce nedočkavě do obchodu. Lodičky už na podstavci nestály! „Snad mi je někdo nevyfouknul před nosem?“ rozhlížela se po prodejně. Konečně jsem je zahlédla!
Nemohla jsem se s nimi rozloučit
Nové místo v regálu mezi ostatními jim moc nesvědčilo. Vedle umístěné šněrovací polobotky působily jako pěst na oko. Popadla jsem jednu červenou krasavici a nedočkavě hledala cedulku s cenou. Čekala jsem přeškrtnutou cifru a velkou slevu.
Na botě ale nic nebylo a na té druhé jen původní cena! Nechápavě jsem sáhla po krabici, která byla rovněž červená a umístěná pod regálem. Ani na té ale nic nebylo. Chtěla jsme se optat svojí známé prodavačky, ale místo ní měla směnu nějaká nová.
Žvýkala netečně kus čokolády, pusu celou hnědou, a oči upřené k mobilu. Nikoho si nevšímala. Znovu jsem se zadívala na svoje milované botky. Toužila jsem je naposled vidět a pohladit si je. Umínila jsem si, že už za nimi chodit nebudu. Nač se zbytečně trýznit!
Byly za hubičku
Ale v té chvíli mě něco napadlo. Na těch ošklivých polobotkách, co stály vedle, sleva byla. Velká. Jejich cena se rovnala polovině těch mých. Či vlastně těch budoucích mých! Rychlostí blesku jsem přemístila cenovky. Z boty na botu, z podrážky na podrážku.
A stejně i na krabicích. Popadla jsem lodičky, strčila do krabice s přelepenou cenou, a hnala se k pokladně. Prodavačka sotva odtrhla oči od displeje mobilu. Namarkovala cenu. Moji cenu! Ani jsem nepočkala, až mi dá krabici do tašky a spěchala z obchodu.
Doma jsem si tu nádheru obula a pyšně se vznášela po kuchyni. K domácím šatům lodičky moc neladily, ale já si připadala jako princezna z pohádky. „Ty máš ale krásné boty! Doufám, že nebyly moc drahé!“ pochválil mě manžel a já jen zavrtěla hlavou. Moje lodičky byly lacinější, než zdravotní bačkory!
Božena S. (58), Děčín