Dcera přišla ubrečená, ale o příčině se mnou nejprve odmítla mluvit. Nakonec jsem z ní vytáhla, že je těhotná s nesprávným mužem. Pomohla jsem jí situaci vyřešit a zase si ji tím získala.
S dcerou od její puberty nemáme ideální vztah. Zatímco jako malá mi Diana hlásila každou bolístku na těle i na duši, když přešlo zběsilé období puberty, v němž jsem si „samozřejmě“ její důvěru nezasloužila, už se v naší pochroumané komunikaci nic nezměnilo.
To, co se stává manželům po dlouhém soužití, se nějak přihodilo i mně s mojí jedinou dcerou. Nepovídaly jsem si, jen jsme se informovaly. Rozhodně jsem s tím nebyla spokojená, ale protože jakákoli snaha o průlom byla okamžitě smetena ze stolu, zvykla jsem si.
Říkala jsem si: „Hlavně, že je dcera šikovná, chytrá holka, co si ví v životě rady. Co na tom, že se zrovna nechce svěřovat mámě.“
Jsem těhotná!
Jednoho dne jsem ale otevřela dveře a za nimi stála ubrečená Diana, co si po obličeji kapesníkem rozmazávala šminky. „Miláčku, co se stalo?“ starostlivě jsem ji pustila dovnitř, ale dcera jen brečela a nic neříkala. Pak ze sebe mezi vzlyky vyrazila:
„Táta je doma?“ „Není, zlato, až za hodinu,“ řekla jsem jí a pomyslela si, že asi rozbila něco drahého. Na opravy je můj manžel totiž skvělý. Dokáže spravit cokoli, jinak si neumím představit, proč by ho Diana sháněla.
S ním totiž taky o svých věcech nemluvila, a navíc nad jeho názory i často kroutila hlavou s tím, že je „sto let za opicema“. „Ne, já chci mluvit s tebou,“ vykoktala. „Povídej, miláčku,“ snažila jsem se ji povzbudit, hladila ji po ruce a bála se hrozných zpráv.
„Jsem těhotná, mami!“ A zase ten srdceryvný pláč. Mě se ale ulevilo. Už jsem se pomalu začala bát, že je hrozně nemocná, nebo jí někdo ošklivě ublížil. Těhotenství ve dvaadvaceti není žádná tragédie, i když Diana si to v té chvíli asi myslela.
Mami, byl to úlet!
Nezačala jsem ani jásat ani říkat, že je to průšvih, který se dá řešit všemožně, protože jsem neměla potřebné informace. Čekala jsem, až je dostanu. „Stalo se to s Jamesem! Prostě úlet! On za chvíli odjede domů. A i kdyby nejel, já ho nechci.
Není na něj spolehnutí,“ vzlykala Diana. „Dneska už si nemusíš nikoho brát kvůli dítěti. Můžeš ho mít sama. Tedy pokud chceš,“ řekla jsem s co největší dávkou chápavosti, abych svou čerstvě sdílnou dceru nevyplašila. „Nechci!
Vím, že tys mě měla v podobném věku, ale já ještě nemůžu být máma. Vůbec!“ „Tak vyřešeno!“ konstatovala jsem. Dcera přestala brečet a nechápavě na mě pohlédla: „Jak to?“
Tátovi to neřekneme
„Kdybys chtěla dítě a milovala kluka, se kterým jsi těhotná, jen by to bylo třeba brzy, měla bys před sebou těžké rozhodování,“ povídala jsem a dcera ze mě nespustila oči. „Ale když už jsi rozhodnutá, půjdeš na potrat.
“ Bylo vidět, že dcera přemýšlí o mých slovech. „Holčičko moje, na tomhle je právě nejhorší to rozhodování. Ale snad v tom máš jasno. Zavolám doktorovi, objednám tě i všechno zaplatím.“ Diana vyskočila ze židle a vrhla se mi okolo krku.
„Mami, já se bála, že mi to budeš vymlouvat! Ale co táta?“ podívala se na mě tázavě. „Tátovi to neřekneme,“ rozhodla jsem a pokračovala: „Není sto let za opicema, jak mu pořád říkáš, ale padesát ano.
Nepochopil by to,“ trochu jsem muže potopila, protože mi bylo jasné, že by reagoval jinak než já. My ženské holt víme svoje. Víme, že jednou dítě – vždycky závazek. Mému manželovi otcovství „prošlo“ celkem snadno.
Já se starala dobře, a měli jsme všechny prarodiče, kteří byli z Dianky celí na větvi. Navíc dcera byla vždycky hodná holčička, takže s ní moc starostí nebylo. A důležité je i dodat, že manžel obecně s potraty nesouhlasí.
Není nijak militantní, ale protože jemu se podobná „nehoda“ nikdy nestala, razí názor, že když už si někdo „dítě udělá“, musí se k tomu postavit přímo.
Už se na vnoučata těším
Manželovi jsme nic neřekly a během týdne potají vše zařídily. Dcera byla ještě nějakou dobu zavalená hormony a já se jí snažila podporovat:
„Rozhodla ses dobře a neboj se, vnoučata mi jistě pořídíš, jen co najdeš toho pravého.“ „Aha, už je mi to jasné, tys mě tak hezky podporovala, protože ještě nechceš být babička!“ smála se už dcera a pak mě tak krásně objala, až se mi oči zalily dojetím.
Od té doby si povídáme i častěji voláme a nejen kvůli tomu, kdo vyzvedne babičku nebo co koupit tátovi k narozeninám. Říkáme si, jak se máme, na co se těšíme, co uvnitř prožíváme.
A tak jako jedna z prvních vím, že Diana zřejmě potkala toho pravého, se kterým se doopravdy milují. Jsem tedy šťastnější než kdy dřív a teď už se na vnoučata opravdu těším.
Zuzana K. (53), Znojmo