Vždycky jsem odsuzovala dívky, které chodily se ženáči. Přišlo mi to ubohé, rozvracet někomu manželství, jako by nebylo svobodných mužů dost. Jenže, jak se říká, odříkaného největší krajíc.

Skoro ve třicet i letech jsem se poprvé bezhlavě zamilovala – a ukázalo se, že můj vysněný partner je ženatý…

Po vysoké škole jsem začala pracovat v cestovní kanceláři. Byla jsem mladá a celý život jsem měla před sebou.

Říkalo se o mně, že jsem hezká, chytrá a společenská, měla jsem spoustu kamarádek i kamarádů, jen tu pravou lásku, kterou jsem si už v pubertě vysnila, pořád ne a ne potkat.

Měla jsem sice za sebou několik kratších vztahů, ale žádný z nich ve měn nevzbudil pocity, které jsem očekávala. Nakonec jsme se s těmi mladíky po pár měsících rozešla.

Nebyl pro to ani jendou vlastně žádný pádný důvod, ale já se s nimi nudila, přišli mi pro život nezralí a moje představy o partnerovi byly na hony vzdálené realitě.

Osudový muž

Zpočátku mi to nijak nevadilo, muži o mě zájem měli, jenže jak šly roky a začalo mi táhnout na třicítku, většina mých kamarádek byla dávno vdaná a některé měly i děti, začala jsem se trochu obávat, že skončím sama.

To bylo ale jen ve chvílích, kdy jsem chtěla večer někam vyrazit a nikdo z mých přátel neměl čas. To jsem si říkala, jak by bylo hezké, kdybych měla partnera, se kterým bych mohla podnikat, co by se nám zlíbilo.

Ale zase mě to brzy přešlo, protože jsem si na druhou stranu mohla dovolit spoustu věcí, které ty vdané kamarádky už nemohly.

Vydělávala jsem docela slušně, mohla si koupit, co jsem potřebovala, rozhodovala jsem se svobodně, vlastně kromě toho chlapa mi nic nechybělo. A pak k nám do cestovky nastoupil nový náměstek. Od pohledu fešák, příjemný, galantní muž.

Když jsem ho viděla poprvé, úplně se mi zatajil dech. Pak jsem nad tím ale mávla rukou, no co, prostě pohledný muž, komu by se nelíbil. Vycházeli jsme spolu do začátku skvěle a já po nějaké době zjistila, že se mi o něm začíná zdát.

Zkrátka, zamilovala jsem se jak malá holka, aniž bych o něm věděla něco bližšího, nevěděla jsem ani, kolik mu je let, i když bylo jasné, že je nejspíš o dost starší než já. Pak jsem se od jedné kolegyně dozvěděla, že mu brzy bude padesát, je ženatý a má dceru.

Ale ani tahle informace mi nijak nepomohla, abych na něj přestala myslet. V práci jsem se samozřejmě hrozně snažila, aby to na mě nikdo nepoznal, ale i když jsem si tenhle nový cit přísně zakázala, byla jsem v tom až po uši.

Nakonec jsem si řekla, že nezbývá než počkat, až mě to přejde, a tomu jsem i věřila.

Podlehla jsem

Jenže člověk míní… a nakonec je všechno jinak. I když jsem se snažila rozptýlit všemi možnými způsoby, dokonce jsem odjela s přáteli na týden na dovolenou k moři, kde jsem doufala, že přijdu na jiné myšlenky, stejně mi to nebylo nic platné.

A pak mě pan inženýr pozval na kávu, prý že se mnou potřebuje v klidu probrat jednu pracovní záležitost. Naoko jsem dělala, jako že je to normální, ale uvnitř jsem se celá roztřásla a dokonce jsem litovala, že jsem si ten den nevzala na sebe něco hezčího.

Pak jsme se ale v duchu okřikla, co to vyvádím, přece jsem dospělá rozumná žena, a tak to musím v pohodě zvládnout. O nic přece nejde, prostě si popovídáme, záležitost vyřešíme a zase si půjdeme po svých. Možná už tehdy jsem ale v duchu tušila, že to nebude jen tak.

A taky neblyo. Nejdřív jsme sice probrali nějakou malou lapálii, ale bylo mi jasné, že to byla jen záminka, to jsme mohli vyřešit během pár minut v práci. A pak mi vyznal lásku. Zůstala jsem jako opařená.

Nijak se netajil tím, že je ženatý, ale prý se ženou už dávno žijí jen vedle sebe. Do mě se prý zamiloval hned první den a ví, že mi moc nabídnout nemůže, protože se zatím kvůli synovi, který je v pubertě, rozvést nemůže.

A jestli prý může doufat, že bych s ním začala chodit. V duchu jsme si říkala, že to přece nejde, vždyť je to proti mým životním zásadám chodit se ženatým, ale z pusy mi vylétlo „ano“. A tak začal náš románek.

Už nevidím východisko

Své city jsme museli pochopitelně skrývat, ale chvíle, které jsme tajně trávili společně, byly prostě úžasné. Nikdy jsem po něm nic nechtěla a on to oceňoval.

Léta plynula a já si začala říkat, že když jeho syn dokončil vysokou školu, už bychom snad mohli náš vztah legalizovat. Ale Michal mi se smutkem řekl, že jeho žena onemocněla, takže se teď rozvést nemůže, protože by ji to snad zabilo.

A to on si nechce vzít na svědomí. Polkla jsem slzy a pokračovali jsme dál ve stejných kolejích. Vím, že aspoň tehdy jsem se s ním měla rozejít, ale já to prostě nedokázala. Příliš jsme ho milovala. Uběhla další léta a vše zůstávalo při starém.

V poslední době si ale říkám, kam jsem se to dostala. Věnovala jsem Michalovi svá nejlepší léta.

A pak se se mnou jednoho dne rozešel. Dostal nabídku na jinou práci a odstěhoval se i s manželkou. Rozloučil se se mnou jen v práci, kde pořádal rozlučku se všemi kolegy, nebyl ani čas na to dát si pořádné poslední sbohem. Zbyly mi jen oči pro pláč.

Kdybych aspoň měla dítě, říkám si dnes, ale Michal vždy striktně trval na prezervativu. Zůstala jsem sama. Děti už mít nebudu a partnera asi taky ne.

Nedovedu si představit, že bych po tolika letech s Michalem mohla ještě potkat někoho lepšího, který by mě udělal šťastnou, třeba i s dětmi, které by mu mohla pomáhat vychovat.

Občasné pozvání na schůzku od případných kandidátů na partnera odmítám, kamarádkám se zdám „divná“. Přestože netrpím nedostatkem peněz, dala bych všechno, co mám, za plnohodnotný vztah s dětmi. Ale bohužel, ten správný moment už jsem propásla.

Přitom stačilo tak „málo“ – uvědomit si, že mám na víc než na vztah s ženatým mužem. Můj život je smutný a občas přemýšlím, jestli má vůbec cenu. Zavinila jsme si to ale sama.

Renata (50), Brno