Můj nový přítel byl splněním všech snů. Umínila jsem si, že o něho za žádných okolností nesmím přijít. Musela jsem začít lhát, nejvíc o svojí minulosti!

Už mě nebavilo být věčně sama a doprošovat se kamarádek, aby se mnou šly do kina nebo jely na dovolenou. Nebyl to zas takový problém, měla jsem jich dost a bylo z čeho vybírat. Jedna se mnou chodila na jógu a ta druhá zase byla spíš na ty kavárny.

Kamarádky mi už nestačily

Moje nejlepší kamarádka Danča byla také dlouho rozvedená a tak jsme spolu trávily vždycky pěkný letní týden někde u vody. Dokonce i u moře, což bylo často levnější, než někde v tuzemsku. Jenže, přestávalo mi to stačit. S ženskýma to bylo pořád to samé.

Probíraly jsme děti a vnoučata, finance a práci, pokud už některá nebyla v důchodu. To bylo potom ještě horší. Věčné fňukání a stěžování! Buď na nudu, nebo naopak na příliš mnoho práce s pomáháním. „Dcera ode mě chtěla upéct tři bábovky!

Ty dosavadní dvě mají prý snědené za odpoledne. No, to víš, ti její kluci jsou v pubertě a každý jí za dva…“ stěžovala si Majda a Danka jí přizvukovala. V poslední době nějak nevycházela s penězi a oznámila mi, že žádná letní dovolená se konat nebude.

„Najdi si chlapa!“ poradila mi tak trochu škodolibě, když jsem si povzdychla, že budu muset jet sama nebo zůstat doma. Trochu mě naštvala. Moc dobře věděla, že nikoho nehledám!

Hledala jsem pořádného chlapa

Možná právě její tón ve mně něco odstartoval! Prostě jsem najednou musela pořád myslet na to jedno. Na chlapy! Uvědomila jsem si, že už dávno toužím po nějakém partnerovi. Spřízněné duši. Někom, s kým bych si povídala a trávila večery.

Už mě to věčné sledování seriálů nebavilo! „Musím se snažit. Chodit do společnosti. Hledat!“ umínila jsem si a hned se do toho pustila. O nějaké seznamky či inzeráty jsem nestála.

Ze svého okolí jsem věděla o mnoha ženských, které naletěly nějakému podvodníkovi. Nemusel to být přímo zlatokop, ale jednalo se spíš o povaleče a alkoholiky, kteří jen hledali nějakou naivku, která by je za trochu té lidské něhy pěkně živila a šatila.

Já takhle dopadnout nechtěla! Představovala jsem si pohledného chlapa, žádného krasavce, ale taky žádnou obludu s červeným alkoholickým nosem a pivním pupkem.

Toužil po vzdělané dámě

Můj ideál měl být alespoň trochu zajištěný, s autem a hlavně s vlastními názory! Samozřejmě jsem předpokládala, že takový jedinec mužského pohlaví ani neexistuje, ale brzy jsem se přesvědčila o opaku. Nejen, že existoval, ale jevil o mě enormní zájem!

Až taková náhoda to nebyla. Jednalo se o vzdáleného Dančina příbuzného. Naštěstí mu nic bližšího o mě neřekla, protože k vybudování ideálního vztahu bylo z mojí strany zapotřebí jen jediné: abych nezřízeně lhala! „Nějakou hloupoučkou naivku bych nesnesl.

Toužím po vzdělané a distingvované partnerce!“ prohlásil a láskyplně mě pohladil po ruce. Jeho pohled byl tak uhrančivý, až se mi podlomila kolena! Na prvním rande jsem toho pro jistotu moc nenamluvila, abych se neprořekla.

Po příchodu z restaurace, kam mě pozval na večeři, jsem si hned ve slovníku našla význam všech cizích slov, které toho večera Přemysl použil. Pro jistotu jsme si je vypsala na papír, abych se je naučila.

Lhala jsem o všem

Na další rande jsem šla přepravená. Vylhaný životopis, vylhané vzdělání a vylhaný seznam povolání. Přemysl byl nadšený. Byla jsem jeho ideál! Mně ke spokojenosti stačila pozornost, kterou mi věnoval.

Vůbec jsem nechápala, jak jsem tak dlouho mohla žít bez pozornosti, mazlení a také, ehm, sexu…Moje lhaní mi procházelo celý rok. Vlastně jsem si mohla vymýšlet čím dál méně. Přemysl se už tolik nevyptával.

S mými dětmi se viděl zřídka kdy, a s kamarádkami téměř nikdy. Na to jsem si dávala pozor! Jen s mojí prací byl trochu problém.

Pracovala jsem jako vedoucí úklidové čety, prostě jako trochu lepší uklízečka, ale pro Reného jsem byla po řediteli hned tou nejdůležitější v celém našem velkém podniku!

Návštěva mě zaskočila

„Tak co, jak ses měla?“ ptával se mě hned, jak jsem přišla domů. Já mu líčila, co všechno jsem toho dne jako zařídila, jako zvládla a jako zachránila. Potom jsem se teatrálním gestem schoulila na gauč a nechala se opečovávat starostlivým partnerem.

Byla to nádhera. Až jednou, zcela nečekaně, zazvonila na dveře Danča. Nebyla totiž jen mojí nejlepší kamarádkou, ale také kolegyní z práce. „Lenko, průšvih! Musíme na noční směnu!“ vyhrkla hned mezi dveřmi. Byla v pracovním, tedy v kamaších a vytahaném tričku.

„Praskla jedna nádrž a my musíme vytírat, jinak se nedostane nikdo přes tu břečku do práce!“

Měla na mysli základ pro mýdlo a další kosmetické výrobky. Naše firma je totiž s velkým úspěchem vyráběla! Přemysl na ni nechápavě hleděl. „ Od kdy musí manažerka v noci vytírat?

Od toho tam snad máte uklízečky, ne?“ hleděl nechápavě a oči mu kmitaly od Danči ke mně a zpět.

Lež má krátké nohy

Danča se rozesmála: „Co to tady meleš? Lenka je ta nejlepší uklízečka, co znám. Na špínu je jako pes, nesnese nikde ani smítko!“ Přemysl na to neřekl ani slovo. Usedl do křesla a chytnul se za hlavu. „Tak já žiju s uklízečkou!

Taková ostuda!“ Když jsem slyšela, jakou nehoráznost Přemysl vypustil ze svých vznešených úst, neudržela jsem se a trochu ho kopla botou do holeně. Byla to jen taková gumová pantofel. Ale stejně se pořádně leknul. „Tak si to zkus, ty jeden pyšnej lenochu.

Pojď vytírat s námi!“ zařvala jsem a na nic nečekala. Bouchla jsem dveřmi a odešla s Dášou. Čekala nás hodně náročná noc! Po pár hodinách usilovné práce jsme už notně znavené usedly k malé noční svačince. Moje drahá Dáša prostě myslela na všechno!

Uznal svoji chybu

„Nabídni si, udělala jsem obložené housky!“ strkala mi pod nos voňavou houstičku se šunkou. „Nezbyla pro mě jedna?“ ozvalo se za námi a my nadskočily úlekem. Přece jen, byla jedna v noci! Hlas patřil Přemyslovi.

Byl také v pracovním, ale jako vždy, víc než elegantní. Dokonce si kolem krku uvázal apartní šáteček. Trochu se podobal Ferdovi Mravencovi, ten přece také zvládal práce všeho druhu. „To tvoje lhaní mě naštvalo. Ale potom jsem si řekl, že nejsem k tobě fér!

Přece není správné někoho posuzovat podle profese!“ řekl omluvně a chopil se koštěte. Vytírání mu moc nešlo, ale snaha se cení! Lhát se asi nemá, ale bez lhaní bych toho svého nafoukance vzdělaného nesbalila. Asi to tak prostě mělo být. Byla to vlastně jen milosrdná lež!

Lenka M., 58 let, Karlovy Vary