Ztratil se mi drahocenný prsten a potom i peníze z peněženky. Když jsem zjistila, že v garáži chybí i naše auto, začala jsem po zloději pátrat. Nebyl jím nikdo jiný, než dceřin milovaný manžel!
Harmonické manželství, plné lásky a porozumění, dceři každý záviděl. Kamarádky předhazovaly našeho zetě svým manželům coby nedostižný vzor všech ctností. Vzorný otec tří malých kluků a milující manžel. Pracant! Navíc velmi pohledný a dokonce i vtipný.
Ztratil se mi prstýnek
„Takového zeťáka bych stěží někde jinde pohledala! Leda v nějakém romantickém filmu,“ říkala jsem si spokojeně vždycky, když jsem ho viděla. To jsem ještě netušila, že bych ho měla hledat spíš v nějakém detektivním seriálu! Jenže, zeťák byl miláček všech!
Obdivu a přízně si uměl náležitě užívat. Jeho jedinou slabostí bylo trochu přehnané sebevědomí. To jsme mu ale všichni rádi odpustili.
„Mami, to jsem měla štěstí, viď?“ ptala se mě dcera vždycky, když se i po deseti letech manželství zadívala zamilovaně na svého muže. Netušila, že tahle téměř románová idyla má vzít brzy za své.
„Nevíš, kam jsem si dala prstýnek?“ zeptala jsem se jednou před návštěvou divadla svého muže, ale on jen pokrčil rameny. Jako bych drahý prsten s diamantem nechávala povalovat běžně někde na kuchyňském stole.
Měl být v takovém pěkném sametovém pouzdře v mém nočním stolku. Ale nebyl. A nebylo tam ani to pouzdro.
Z garáže zmizelo i auto
Tlačil mě čas, a tak jsem po něm nepátrala. V noci, po příchodu z představení, jsem prohledala byt, ale marně. Při tom pátrání jsem si všimla, že mám v peněžence nějak málo peněz.
V boční kasičce jsem měla vždy tisícikorunu, pro všechny případy, ale nebyla tam. „Tady snad někdo krade!“ zacloumala jsem manželem, který už dávno spal. Nereagoval, jen se otočil spokojeně na druhý bok a něco zamumlal.
Zůstala jsem se svými myšlenkami sama a celou noc dumala, co se děje. Zmocnil se mě špatný pocit. Tušení, že podivným událostem ještě není konec! „Pomoc, zloději!“ uslyšela jsem přes okno. Manžel stál u vrat garáže a hulákal jako na lesy.
Nevěřícně koukal dovnitř, jako by viděl nějakého ducha. Běžela jsem se podívat, ale uviděla jen tmu. Naše auto bylo to tam! Zámek nebyl porušený a vrata také nejevila známky páčení.
Stále jen prohrával
„Musel to být někdo známý. Otevřel si klíčem!“ konstatovala jsem chladně a připadala si v tu chvíli jako nějaký detektiv. Manžel na mě udiveně pohlédl:
„Jak si můžeš být tak jistá?“ Bez vysvětlení jsem vytáhla z kapsy domácích šatů telefon, že krádež oznámím policii. Telefon jsem nosila stále při sobě. Kvůli dceři a vnukům. Co kdyby něco potřebovali? Manžel mě zarazil:
„Nikam nevolej, já asi vím, kdo je ten zloděj!“ Tentokrát bylo na mě, abych se podivila. Jak něco takového může vědět? On se ale rozpovídal a nebylo to veselé vyprávění: „Ten váš ideál, vzor všech ctností a miláček žen, náš zeťák, se dostal do dluhů.
On totiž začal sázet po internetu na výsledky sportovních utkání! Pořád se mi chlubil. Lákal mě, ať to taky zkusím. Párkrát vyhrál. Jenže potom začal prohrávat. Aby splatil dluhy, začal hrát čím dál víc. Ale dopadl stejně, jako všichni před ním. Špatně!“
Dluhy si musel odpracovat
„Před nedávnem jsem mu tajně půjčil spoustu peněz. Ne kvůli němu, ale kvůli dceři. Aby nebyla smutná! Aby si nemusela dělat starosti. Tuhle krádež má určitě na svědomí on!“ Manžel měl bohužel pravdu. Zeť odvezl naše auto lichváři, od kterého si půjčil peníze.
Jen tak na poslední chvíli odvrátil hrozbu nějaké pomsty! Byl na mizině a dcera na dně. Zhroutil se jí její pracně vybudovaný pohádkový svět. Spadla rovnýma nohama do reality a nebyl to hezký pocit! „Budu se s ním muset rozvést! Ale když já ho mám pořád ráda!
I když je to pěkný podvodník! Lhář!“ plakala. Bylo mi jí moc líto, ale zeťáka bych nejraději něčím majzla po hlavě! Manžel nijak neskrýval touhu mu natlouct, nebo rovnou zastřelit svojí obstarožní loveckou brokovnicí.
Nemohl mu odpustit krádež svého milovaného autíčka! „Mlč! Musíme mladým pomoct, jinak to nejde!“ poručila jsem mu a seznámila ho se svým rafinovaným plánem. Zeťák si svoje dluhy odpracuje!“
Jeho sebevědomí vzalo za své
Koukal na nás, jako bychom spadli z višně. Nemohl uvěřit, že jsme tak krutí! Že za něho nechceme zaplatit jeho dluhy jen tak, z lásky… Prostě se mu krasavci nechtělo pracovat. Prosil, sliboval, vymlouval se, ale byla jsem neoblomná.
Buď práce, nebo trestní oznámení! „Půjdeš do vězení! To bude ostuda, viď?“ zeptal se ho škodolibě manžel a hned mu natiskl seznam všech nápravných zařízení. Jako že si může zeťáček vězení vybrat! Bylo to kruté, ale asi na něho ty fotografie zapůsobily.
Na všechno kývnul a také všechny naše podmínky splnil. Uplynuly dva roky. Máme opravenou střechu, novou fasádu na domečku a v garáži nové autíčko. Splácí nám ho zeť. Seká dobrotu a jeho přebujelé sebevědomí je ta tam! Zatím!
Renata N. (58), Ostravsko