Byla jsem tehdy mladá holka, kamarád mě pozval na svou sbírku motýlů. Nechtěně jsem se poranila o smrtihlava do prstu a hned druhý den jsem pocítila závan smrti.
„Nádherná sbírka!“ prohlásila jsem, když Petr přede mnou rozevřel krabici. „Tenhle kousek je nejlepší!“ prohlásil a opatrně vyndal jednoho z motýlů, napíchnutého na špendlík. „To je lišaj smrtihlav!“ prohlásil pyšně a podával mi nočního motýla i se špendlíkem. „Pořádně si prohlídni jeho hruď, bude se ti zdát, že vidíš umrlčí lebku!
Podle dávné pověry dokáže lišaj tam, kde se objeví, předpovídat přítomnost smrti!“ Nevědomky jsem se dotkla konce špendlíku a vykřikla. Na bříšku prstu se mi objevila kapička krve. „Já nerad!“ zvolal Petr a vzal mi motýla z ruky.
Tím byla návštěva u spolužáka u konce. Pozval mě na svoji sbírku motýlů bez postranních úmyslů.
Petra zajímali více motýli než dívky. „Vážně se tě nepokusil ani vzít za ruku?“ ptala se kamarádka. „Vážně ne!“ odpověděla jsem zklamaně. „Tohle jsem si odnesla z návštěvy Petrových motýlů!“ ukázala jsem ukazováček.
Během jediného dne se rána stačila ošklivě zanítit. Rozhodly jsme se, že po škole vyrazíme na zmrzlinu. Usedly jsme se zmrzlinou v parku a pozorovaly hrající si děti. Zmrzlinu bych zařadila mezi největší vynálezy lidstva.
Sáhla na mě smrt?
A pak jsem pocítila ten divný stav. Mým tělem projela nepochopitelná úzkost. Stáhla mé útroby jako do svěráku a já od konečků prstů na nohou až po vrchol hlavy cítila ledový dech. To neudělala zmrzlina!
Chvíli jsem seděla nehnutě jako by mi někdo přibyl nohy do španělských bot. Zvedla jsem hlavu a vstala. Kornoutek mi vypadl z ruky. „Stalo se ti něco?“ ptala se mě kamarádka zděšeně.
Napřáhla jsem ruku před sebe a zahleděla se do větví stromu, do kterých se opřel vítr. Koruny platanů zašuměly a můj zrak padl na děti na pískovišti. Nový ledový závan mě donutil vykřiknout. Vzápětí jsem se vrhla mezi děti a jejich maminky.
„Běžte rychle pryč…pryč…!“ volala jsem vyděšeně a chvíli trvalo, než mě maminky poslechly. Vzápětí na to zadul nový poryv větru a jedna z větví se zlomila.
Praskla jako stará berle. A dopadla přímo na pískoviště. Pohřbila pod sebou naštěstí jen několik hraček, které tam děti zapomněly. Ledový dech z mého těla zmizel. Jako bych procitla z nějakého snu.
Před okamžikem jsem cítila smrt, která mě ovanula svým ledovým pláštěm a ostřím nabroušené kosy. Zhnisané bříško prstu se mi zahojilo a já byla pozvána Petrem znovu na prohlídku jeho motýlů. Tentokráte to už bylo ze zištných důvodů.
Lucie (56), Klatovy