Na hřbitově se mi pravidelně zjevoval duch mrtvého dítěte! První setkání mě vyděsilo, na ta další jsem už byla připravená!
Vždycky jsem se ráda ohlížela zpátky za svým životem. Zajímala mě i rodinná historie z doby, kdy jsem ještě nebyla na světě.
S oblibou jsem si prohlížela staré dochované fotografie, listovala rodinnými alby a poslouchala příběhy, které mi vyprávěla prababička s babičkou. Zajímalo mě, jací byli mí předci, čím se živili, jaký je provázel životní příběh.
Rodinná alba na památku
Když babička před deseti lety zemřela, tak jsme museli vyklidit její malý domek na vesnici, ve kterém po smrti dědečka zůstala bydlet. Chtěli jsme nechat barák zrekonstruovat, aby se do něj mohla nejstarší sestra Kamila i se svým manželem a dětmi nastěhovat.
Mnoho věcí jsme odvezli na skládku, další jsme darovali a některé jsme si nechali. Mladší bratr, který měl vždy slabost pro umění, si vzal starožitné obrazy, já jsem si vzala starý porcelánový servis, několik šperků a samozřejmě všechna rodinná alba. Doma jsem pak tyto věci strčila do komody, kde byly několik let.
Vzpomínání na milovanou rodinu
Vzpomněla jsem si na ně vlastně až teprve před čtyřmi lety, když mi tragicky zemřeli rodiče. Po této bolestivé události jsem si téměř každý večer prohlížela staré rodinné fotky a vzpomínala na své blízké, kteří už odešli na onen svět.
O prarodičích z matčiny strany jsem věděla pouze to, že babička pocházela z početné rodiny. Ale jak ona, tak i dědeček zemřeli ještě v době, kdy jsem byla malá a s jejich příbuznými jsme se moc nestýkali.
Návrat do babiččina domu
Jak už jsem zmínila, v domě po babičce žila moje sestra Kamila s rodinou. Později tam zůstala skoro úplně sama. Její syn i dcera se přestěhovali za svými partnery do hlavního města a švagr získal dlouhodobě práci v Německu. Domů jezdil jen dvakrát do měsíce.
Vesnice, kde sestra bydlela, se od nás nacházela asi padesát kilometrů. Občas jsem tam osamělou sestru navštěvovala. Pak nastala situace, že dům měl zůstat úplně prázdný. Kamila musela na operaci, která si vyžádala minimálně dva týdny pobytu v nemocnici.
Nebylo to nic neplánovaného, takže se mohla připravit. Domluvily jsme se, že si vezmu týden dovolené a postarám se Kamile o domácnost i její domácí mazlíčky. Na další týden měl pak přijet náš bratr.
Krabice s fotkami
Pro mě to byla vítaná změna v životním stereotypu a na týdenní pobyt na vesnici jsem se těšila. Hned první večer jsem u sestry objevila velkou krabici s fotografiemi. Spoustu z nich jsem viděla poprvé v životě.
Byly mezi nimi i potrhané a zažloutlé fotky z opravdu dávných dob. Hodně se mi zapsaly do paměti a dokonce se mi o nich i tu první noc zdálo.
Návštěva hřbitova
Další den jsem se vydala na vesnický hřbitov, kde byla pohřbena babička a další příbuzní. Předtím jsem tam jezdívala jednou za rok, vždy na Dušičky, takže jsem věděla, kde hrob hledat. Chvíli jsem tam postála a vzpomínala na své dětství.
Potom jsem zaslechla zvuk, který připomínal tichý pláč. Vylekaně jsem se kolem sebe rozhlédla. Na hřbitově jsem byla sama. Myslela jsem, že se mi to jen zdálo, ale pak jsem vykřikla zděšením.
Přízrak dítěte
Nedaleko ode mě se vznášel mlhavý přízrak, ve kterém jsem za malou chvilku rozeznala postavu malého dítěte. Dívalo se na mě smutně a vyčítavě. Stála jsem ztuhlá hrůzou a nedokázala jsem se ani pohnout.
Neměla jsem pochybnosti o tom, že se dívám na nějakého ducha. Trvalo to asi minutu, pak se ta mlha rozplynula. Opravdu mě to vystrašilo. V noci jsem pak kvůli tomu neměla klidné spaní. Ráno jsme se rozhodla, že se na hřbitov vypravím znovu.
Zjevoval se opakovaně
Třetí den svého pobytu jsem dopoledne opět zamířila k babiččinu hrobu. Tentokrát jsem už byla připravená na cokoliv, takže mě opětovné zjevení přízraku nezaskočilo. Věděla jsem, že se mi to nezdá.
Pokoušela jsem se to dítě, u kterého nebylo ani jasné, jestli je to chlapec nebo holčička, oslovit. Přízrak nijak nereagoval a po chvíli se opět rozplynul. Tahle situace se znovu opakovala po celou dobu mého pobytu v sestřině domě.
Každý den jsem zašla na hřbitov a spatřila toho ducha. Vždy to trvalo jen chvíli.
Byl to náš příbuzný!
V neděli přijel bratr, který mě měl v domě vystřídat. Svěřila jsem se mu s tím, co jsem prožila. Věděla jsem, že se mi nevysměje, sám totiž věřil, že existují věci mezi nebem a zemí. Chtěl po mně vědět, jak ten duch vypadal. Popsala jsem mu ho.
Bratr pak šel prohledávat krabici s fotografiemi. Za chvilku našel to, co hledal. Podal mi obrázek. Na fotce jsem spatřila přesně to dítě, které se mi na hřbitově zjevovalo. Od bratra jsem se pak dozvěděla historii, o níž jsem dosud nevěděla.
Předtím, než přišla na svět naše matka, měla babička ještě syna. Ten ale onemocněl a ve čtyřech letech zemřel. Právě on byl tím přízrakem. Překvapilo mě, že jsem o něm nikdy neslyšela. Vysvětlení bylo prosté – bratr i sestra si mysleli, že to vím.
Nejspíš mi tedy onen nešťastný duch mého zesnulého strýce chtěl na hřbitově připomenout svoji existenci, která trvala tak krátce.
Radka M. (54), Pardubicko