Před mnoha lety jsem během dovolené navštívila opuštěný kostel. Na onom tajemném a svatém místě jsem prožila nevysvětlitelnou příhodu!
Stalo se mi to před lety na Slovensku, ale do konce svého života na ten zážitek nezapomenu. Byla jsem tam na dovolené s manželem Oldřichem.
Ten je na rozdíl ode mě tak trošku pecivál a málokdy se mi ho podařilo vytáhnout na procházku, byť jen krátkou, a tak jsem většinou okolní přírodu a pamětihodnosti objevovala sama.
Rozbořený kostelík
Jednoho dne jsem se vydala na menší túru po okolních lesích a tak trochu jsem zabloudila. Už jsem začínala panikařit, tím spíš, že jsem se dostala do míst, kde můj mobil neměl pokrytí. V temném lese bylo těžké se orientovat.
Bezradně jsem se rozhlížela kolem sebe, když vtom jsem najednou za stromy zahlédla menší mýtinu. Vydala jsem se k ní a tam jsem spatřila napůl rozbořenou stavbu. Byl to nějaký starý kostel. Překvapilo mě, že se něco takového vůbec na daném místě vyskytuje. Opatrně jsem se ke kostelu přiblížila.
Z praskliny vycházela záře
Zvědavost mi nedala a vstoupila jsem dovnitř. Místo působilo dost pochmurným až děsivým dojmem. Už jsem se chtěla otočit a jít zpátky, když jsem najednou zaslechla nějaké hlasy.
A hned nato jsem si všimla, že z jednoho rohu popraskané zdi vychází nějaká podivná namodralá záře.
Tajemné hlasy
Mojí první myšlenkou bylo dát se na útěk, pak jsem ale sebrala odvahu a k tomu místu pomalu přistoupila. Jak jsem se blížila k prasklině, zaslechla jsem i nějaké hlasy, které byly stále zřetelnější. Nerozuměla jsem však tomu, co říkají, šlo o úplně neznámou řeč.
Scény jako z filmu
Napůl vyděšená, napůl zvědavá a fascinovaná, jsem se dostala až k oné praklině. Přesvědčila jsem samu sebe, abych se podívala do otvoru, odkud záře vycházela, a odkud byly slyšet i ty hlasy. Co jsem spatřila, bylo šokující!
Viděla jsem nějaké dávné bojiště s vojáky v uniformách. Jako bych se dívala na nějaký zamlžený historický film. Nemohla jsem od té podívané odtrhnout oči a vzpamatovala jsem se až ve chvíli, kdy se záře začala vytrácet. Za chvíli jsem už stála před obyčejnou rozbitou kostelní zdí.
Moje tajemství
O svém tajuplném zážitku jsem nikomu nevyprávěla, ani manželovi. Jsem si totiž jistá, že by si každý myslel, že si vymýšlím nebo že jsem si něčeho přihnula.
Já sama však vím, že to byla skutečnost a jsem přesvědčená o tom, že to, co jsem tehdy spatřila, byla nějaká časová smyčka, nějaké okno do minulosti!
Vladimíra Ř. (57), Berounsko