Nemusela jsme se rozvádět, abych zůstala úplně sama. Manžel si sbalil batůžek a utekl do lesa. Stal se poustevníkem na plný úvazek!
Dlouhodobé hádky a výčitky postupně přešly v mlčení. Doma bylo takové ticho, že by mě snad vyděsil i špendlík, kdyby upadnul na zem. Můj manžel nejen že přestal mluvit. On si nepouštěl ani televizi, natož rádio. Jedinou jeho činností byla četba.
Každý den si něco nového přinesl a potom jen četl. Bylo mu jedno, zda má před sebou noviny, časopisy, knížky nebo třeba slovníky. Přečetl úplně všechno. A také z jakékoli doby.
Možná byl zralý pro psychiatra
Nasával vědomosti tak dlouho, až mu z toho trochu přeskočilo! Tak nelichotivě jsem stav jeho mysli nazvala já. On říkal, že se stal jiným člověkem. Aby toho nebylo málo, začal se postit. Nejdřív vynechal večeři, potom i snídani.
Nakonec jedl jen jedno jídlo denně a ještě malé. Jablko a kus suchého chleba. To byly jeho oblíbené pochoutky. Jednou ráno jsem našla na kuchyňském stole vzkaz. „Nehledej mě, budu bydlet v lese.
Civilizace mě už nebaví!“ bylo na kousku zmuchlaného papíru napsáno obyčejnou tužkou. Propiska by asi moc zatížila naši planetu! Hned jsem zavolala dceři, co zase ten blázen, její otec, vymyslel. Jí to ale k smíchu nepřišlo: „Mami, co když je táta nemocný?
Třeba má nějakou schizofrenii, nebo jak se tomu říká…Neměli bychom ho jít hledat? Manžel je téhož mínění…“ domlouvala mi.
Do lesa jsem se začala těšit
Souhlasila jsem. A to ještě dcera o mnoha dalších podivnostech nevěděla. Třeba, že spal už dlouhou dobu na zemi, vedle postele. A také se nemyl, protože to podle něho nebylo zdravé… No, měla jsem jiný názor, ale dráždit ho jsem si netroufla.
O víkendu jsme se vypravili manžela hledat. „Tati, tati, ozvi se!“ hulákala dcera a její tři děti se k ní nadšeně přidaly. Večer jsem měla všeho až po krk. „Nechám to hledání na policii…“ konstatovala jsem rezignovaně, ale zeť na mě vyjel:
„Prosím tě, nic se přece nestalo. Taťka chce být jen chvíli sám!“ Utekly dva měsíce a můj manžel stále nikde. Hledat jsem ho chodila tajně. Postupovala jsem systematicky a na mapě si vždy vyznačila zkoumanou oblast. Brzy se ze mě stala znalkyně lesa i okolí.
Věděla jsem o každém ptáčkovi i zvířátku. No, i o divočácích a jedné lišce…
Mít za muže poustevníka je super
V lese jsem se nebála. Na výlety do přírody jsem se začala dokonce těšit. Až jednou, v podvečer, se na mě usmálo štěstí. Na malinké mýtině jsem objevila takovou neuměle postavenou boudu. Nízkou, ale prostornou. Na větvi bylo pověšené triko a na další trenýrky.
Než jsem se stačila přiblížit, přivítal mě můj muž. Opálený a ošlehaný větrem. Jakoby omládnul! K mému údivu se na mě usmál. „Tak jsi mě konečně našla, viď?“ promluvil a já si uvědomila, že z jeho hlasu zaznívá radost. Také jsem se usmála.
Veškerý vztek mě najednou přešel. Připadala jsem si jako na rande! Pozval mě dál. Měl to tu docela hezky zařízené. Nikdy bych netušila, že je tak šikovný. V chatce jsem s manželem zůstala až do druhého dne. Stal se z ní náš lesní byt.
Zjistila jsem, že být vdaná za poustevníka prostě nemusí být někdy tak hrozné, jak se první pohled zdá!
Monika C., 68 let, Mšené Lázně