Prožila jsem si roky, kdy jsem na sobě cítila tíhu života opravdu hodně tvrdě. Zvládla jsem je, i mě to stálo spoustu sil a času.
Do svých šestatřiceti let jsem žila celkem normálním životem. Byla jsem vdaná, s manželem jsme spolu slušně vycházeli, měli jsme tři děti, s nimiž nebyly problémy. Potom ale přišel osudový zvrat. Manžel měl nehodu, spadl na stavbě z lešení a ochrnul na půlku těla.
Zůstal trvale odkázán na cizí péči. Nastal vyčerpávající a nikdy nekončící kolotoč, kdy jsem se musela starat o svého muže, o děti a byla jsem ráda, když jsem mohla spát alespoň pět hodin denně.
Pomluvy mě nezlomily
Neměla jsem moc příbuzných, kteří by mi v mojí situaci pomáhali. Rodiče mi zemřeli ještě dřív, než mi bylo dvacet let, bratr žil v zahraničí a sestra měla svých rodinných problémů více než dost.
Musela jsem se pořádně otáčet i v práci, abychom dokázali všechno zvládnout finančně.
Čelila jsem i nejrůznějším pomluvám. Lidé o mně říkali, že jsem svému muži nevěrná, což nebyla pravda. Manžel sice říkal, ať si najdu nějakého milence, že to bude tolerovat, ale já bych toho nebyla schopná.
Vadilo mi, co si o mně lidé říkají a tajně jsem to oplakala, navenek jsem se s tím však dokázala vyrovnat a zachovat si svoji hrdost.
Když se na všechno dívám zpětně, sama musím nevěřícně kroutit hlavou nad tím, kolik toho na mě osud tehdy naložil – a jak moc silná jsem musela být, abych to všechno unesla.
Ničeho nelituji
Zastávala jsem dlouhá léta v domácnosti vlastně dvě role. Pro děti jsem byla matkou i otcem současně. Organizovala jsem všechny nutné práce, od malování po nejrůznější opravy. Jak synové a dcera vyrůstali, tak mi postupně pomáhali.
Trvalo to řadu let, než jsem si mohla alespoň částečně vydechnout a mít čas i sama pro sebe. Zpětně jsem viděla, o kolik jsem toho v životě přišla, avšak nikdy jsem toho nelitovala.
Dnes je mi přes šedesát, jsem už dlouho vdovou, ale rovněž šťastnou babičkou. A když mě někdo lituje, jaký jsem měla těžký život, odpovídám mu, že to sice vím, jenže mám na co být hrdá!
Petra V. (63), Opava