Jsem Vaší čtenářkou a vždy nejprve čtu Tajemné záhady. I mně se přihodilo něco nevysvětlitelného.

Loni roce v prosinci jsem se ráno po probuzení necítila dobře, měla jsem zvýšenou teplotu a bolelo mě celé tělo. Protože na toto netrpím, doma jsem samozřejmě neměla žádné léky, které by mi pomohly.

Cesta pro mě byla nebezpečná

Bydlím sama v paneláku v jednopokojovém bytě. Žijí zde lidé v důchodovém věku a nerada někoho obtěžuji. Rozhodla jsem se, že si zajdu do lékárny pro léky, než se bolest zhorší. Tehdy bylo sychravo, teplota venku kolem nuly.

Lékárna je vzdálena asi 20 minut cesty. Došla jsem tam, zakoupila léky a ouha, venku začalo jemně pršet a ihned přimrzat. Už jen ta představa zpáteční chůze mě děsila.

Nedalo se předpokládat, že by to bylo chvilkové, tak jsem se začala modlit a vydala se na cestu domů. Povrch byl jako sklo, lépe se to vyjádřit nedá. Když byl mezi chodníkem a cestou travnatý porost, tak to šlo, i když velice špatně.

S hrůzou v očích jsem se dobelhala až k místu, kde jsem byla nucena přejít přes hlavní silnici. Nikde nikdo, ticho a já jsem stála bez hnutí a marně přemýšlela co dál. Stále pršelo a přimrzalo. Slzy se mi kutálely po tvářích.

Už jsem je nikdy neviděla

V tom mě oslovil mužský hlas. Vedle mě stál mladíček a s úsměvem se nabídl, že mě převede. Když jsem porovnala jeho postavu se svojí, tak jsem odmítla s tím, že ho nechci zmrzačit. Nedal se odbýt a přesvědčoval mě, že to zvládneme. Najednou se objevilo auto.

Mladík se usmál a řekl, že to jede jeho sestra. Auto zastavilo u nás, ti dva se mile přivítali. Naložili mě do auta a dovezli až před vchodové dveře. S díky jsem jim nabídla finanční odměnu kterou razantně odmítli se slovy, že určitě i já někdy někomu pomůžu.

Než jsem se vzpamatovala byli pryč. Nikdy jsem už ty mladé lidi neviděla . Myslíte že to mohla být náhoda? Určitě ne! Jsem moc vděčná tomu nejvyššímu, co mi pomoc poslal. Věřím, že andělé skutečně existují.

Dagmar V. (67), Vyškov