Možná jsem ze staré školy, ale kdyby moje děti likvidovaly společné prostory domu, dostaly by na zadek a všechno by uklidily dřív, než by si toho kdokoli všiml.

Nejsem žádná prudérní bytost a vůči dětem už vůbec ne. Na rozdíl od některých jiných žen mého věku si totiž velice dobře pamatuju, že i moje ratolesti před léty zlobily. Jenže je zlobení a zlobení.

U nás v domě žije jedna rodina, rodiče jsou sympatičtí milí lidé, kteří vždycky vlídně pozdraví, ale ke svým divokým potomkům mají podivně laxní přístup.

Pravděpodobně uznávají některou ze zaručených nových výchovných metod, kdy děti nikdy nedostanou na zadek, nebo kdy jejich kreativita dostává přednost před poslušností. A právě jejich „kreativita“ je to, co mi tak hrozně pije krev. Tedy nejen mě, v domě žije patnáct partají a všichni se na věc díváme stejně.

Každý týden malůvka

Není týdne, aniž by na stěny v domě nepřibyla nějaká nová malůvka. Tak tomu říkám já, i když vím, že sousedův kluk Tomáš stříká na zeď graffiti, to slovo znám. Nespadla jsem včera z višně.

Každopádně klučina s kšiltovkou dozadu, kalhotami u kolen a tvrďáckým výrazem si na našich domovních zdech snad od dvanácti let testuje svou tvorbu. A nejsou to žádné dvoucentimetrové malinkaté nápisy, každý z nich má minimálně půl metru.

Navíc několik dní pak smrdí celý barák od sprejů, co s nimi „ty krásy“ na zeď nastříkal. Dobře, uznávám, několik jich se mi dokonce i líbilo, ale snad je může dělat někde venku! Někde, kde to větrá a nikomu to nevadí! Někde, kde by se takové výtvory i dobře vyjímaly!

Rodiče platí jak mourovatí

Mladší synek sousedů, Šimon, dělá samozřejmě to, co vidí u toho staršího. I když zatím má k dispozici „jen fixy“.

Několikrát jsem měla už pomalovanou schránku, taky polepenou samolepkami rychlých aut, musela jsem se dívat na sprosté obrázky ve výtahu a každý měsíc pak čichám vůni nové malby, když pan správce s naštvaným brbláním přemalovává „umělecky“ vyvedená písmena s postavami nebo obrazci na zdech.

Občas mezi nimi i probleskne nějaký ten pejsek, autíčko nebo králíci z klobouku, což je evidentně práce „mladšího z umělců“. Sousedka v prvním patře dokonce zažila i to „privilegium“, že měla jednoho rána nový originál nastříkaný na dveřích a futrech.

Málem se tehdy chudinka rozbrečela. Rodiče Tomáše a Šimona vždycky bez řečí zaplatí správci obnos potřebný k nápravě, ale zdá se, že ničení zdí a vybavení domu svým dětem nedokáží zakázat.

Zaslouží pořádný nářez

Zpočátku mě to doslova šokovalo, teď už jsem jen překvapená. Já bych se s nimi nemazala. Kluci přeci potřebují pevnou ruku. Co s nefunkčními metodami? Řekla bych: „Tady máš papír a tužku, a přestaň už čmárat po zdech!

A ty běž vylepšit nějakou polorozpadlou zeď!“ No a kdyby to nepomohlo, dostali byl prostě pořádně nařezáno. Tak to ale asi už v moderních rodinách nechodí. Uvidím, jaké dílko mě čeká na dveřích, schránce nebo ve výtahu dneska.

Zuzana L. (55), Ústí nad Labem.