Život žádného člověka neprobíhá po nalajnované bezproblémové dráze. Dříve či později se každý z nás setkává s překážkami a problémy.
Některé, jako smrt našich blízkých, jsou neřešitelné a lze se s nimi jen postupně vyrovnávat. Jiné, jako třeba ztráta zaměstnání nebo rozchod s partnerem, jsou složité v danou chvíli, ale nevylučují naději na zlepšení. Já jsem si užila obojího více než dost.
Složité dospívání
Táta zemřel při tragické autonehodě, kterou zavinil opilý řidič dodávky, když mi bylo čtrnáct let. Máma se po tátově smrti zhroutila, začala pít, přišla o práci. Společně s mladší sestrou Annou jsme se tak musely často o sebe starat úplně samy.
Zhoršil se mi prospěch, takže jsem v deváté třídě měla dost špatné vysvědčení a místo na vysněné gymnázium jsem se šla vyučit prodavačkou.
Na lásku jsem štěstí neměla
Jeden čas to vypadalo, že budu mít štěstí alespoň v lásce. V šestnácti letech mi začal nadbíhat jeden kluk, který se mi docela líbil a vypadal, že je hodný. Měli jsme spolu několik schůzek, a pak mě pozval na výlet.
Ukázalo se ale, že cílem výletu má být jen sex. A když dosáhl svého, dal mi kopačky. Byla to pro mě další citová rána a vedla k tomu, že jsem na jakékoliv další možné vztahy s kluky zanevřela.
Měla jsem naštěstí dobrou kamarádku Evu, které jsem se mohla svěřit se vším. Věděla o mně víc než kterýkoliv jiný člověk.
Kamarádka se odstěhovala
Zvykla jsem si na to, že když jsem měla trápení, šla jsem prostě za Evou a vyzpovídala se jí. Většinou mě přinejmenším uklidnila a často i dobře poradila. Do svých osmnácti let jsem tak nebyla na světě úplně sama. Jenže pak se Eva přestěhovala do Prahy a to mi přineslo další jizvu na duši.
Toužila jsem po změně
Po vyučení jsem prodávala v jednom malém obchodě, takže jsem byla v neustálém kontaktu s lidmi. Bydlela jsem dál doma, kde ovšem panovala dost špatná atmosféra.
Sestřino problémové chování se neustále zhoršovalo, máma si s ní nevěděla rady a vlastně ani žádné řešení nehledala. A já jsem u sestry neměla takovou autoritu, abych mohla něco změnit nebo aby moje domlouvání brala jinak než jako pouhé řeči.
Stále více jsem myslela na to, že bych se z dosavadního domova odstěhovala, jenže kam a jak? Od své zkušenosti s Ivanem jsem se mužům vyhýbala, nyní ale, jak se zdálo, nastal čas to změnit…
Podlehla jsem naději
Protože jsem dál vlastně zůstala ve vztazích nezkušená a naivní, stalo se, že jsem si opět vybrala špatně, respektive, že jsem naletěla prvnímu, kdo slíbil, že se o mě postará. Což o to, Luděk opravdu dodržel slovo a vzal mě k sobě.
Ze začátku to vypadalo, že jsem našla hodného, chápavého, vstřícného a tolerantního kluka. Tím, že nijak nenaléhal na intimní sblížení, si získal moji důvěru natolik, až jsem první krok v tomto směru udělala já sama.
Další šrám na duši
Prožila jsem krásných pár měsíců, a pak přišla do jiného stavu. Luděk se svého otcovství nezříkal, a i když slovo svatba přímo nepadlo, počítala jsem s tím, že se vezmeme.
Když jsem byla ve čtvrtém měsíci a nenápadně začala Luďka manévrovat směr radnice, vyšlo najevo, že můj přítel je notorický gambler se spoustou dluhů a exekucí na krku.
Kupodivu mě to nesrazilo na kolena, snad i proto, že jsem už nebojovala sama za sebe, ale i za dítě, které jsem nosila pod srdcem. S Luďkem jsem se nakonec rozešla.
Návrat domů
Zůstala jsem sama a s rostoucím bříškem jsem se pokorně vrátila domů. Odtamtud mezitím zase odešla Anna s nějakým klukem. Máma, když mě opět měla na starosti, pookřála. Jako by jí moje těhotenství opět nastartovalo.
Přestala pít a utápět se ve věčném trápení a plně se zhostila své role nastávající babičky.
Setkání na ulici
Když se mi narodil malý Vláďa (jméno dostal po mém tátovi), začala jsem se zaobírat myšlenkou, že by měl mít nějakého otce. Jenže kde má mladá svobodná matka hledat spolehlivého partnera?
Nikam jsem nechodila, neměla jsem žádné kamarádky a všechen čas jsem věnovala synovi. Nakonec jsem vsadila na inzerát. Sestavila jsem si text a inzerát šla odnést do novin. Když jsem vycházela na ulici, srazila jsem se s asi třicetiletým mužem.
Jakmile jsme si pohlédli do očí, bylo nám oběma jasné, že jsme jeden druhého zaujali. Šli jsme si sednout do parku na lavičku. Hynek, jak se muž jmenoval, se mě postupně vyptával na moji situaci, můj život, mé osudy. Měl upřímný pohled, kterému jsem podléhala stále víc.
Bylo to jako v pohádce
Dívala jsem se vděčně na Hynka a věděla, že mi opravdu naslouchá, že mu záleží na tom, co říkám. V první chvíli, když jsem o sobě povídala, měla jsem nutkání mu syna zatajit. Bála jsem se, že se svobodnou matkou malého kluka už si tak hezky povídat nebude.
Pak jsem si ale řekla, že se nemám za co stydět a že pravda je vždycky nejdůležitější. Vzal to, jako by mu to nijak nevadilo. Vyměnili jsme si telefonní čísla a domluvili jsme se, že za mnou o víkendu přijede do našeho městečka.
Toho dne jsem podruhé za dlouhá léta pocítila opravdový příval štěstí (poprvé to bylo tehdy, když se mi narodil syn), který trvá už více než třicet let.
Michaela M. (54), jižní Čechy