Z nezávazného románku se nečekaně stalo velké drama. Milenec se změnil v největšího nepřítele. Musela jsem bojovat o práci i o dobrou pověst!
Stereotyp, který mě denně čekal po příchodu z práce, mi šel čím dál víc na nervy. Nuda se už nedala vydržet! Kamarádky takový problém neřešily. Dokonce mi to moje nicnedělání tak trochu záviděly. Byly zaměstnané vnoučaty nebo svými starými rodiči. Nebo obojím, což bylo nejhorší.
S manželem byla stále větší nuda
„No, říká se nám sendvičová generace, máme naloženo ze shora i zdola,“ kývala rádoby moudře jedna z mých kolegyň, ale já si myslela svoje. Její manžel musel doma dřít jako otrok. Ona si chodila na nehty a na kosmetiku. Tak jakápak generace?
Já děti neměla, manžel je nechtěl. Žili jsme jen jeden pro druhého. Kdo mohl tušit, že s ním ke stáru bude taková třeskutá nuda?
„Ty moje holčičko zlatá, až budeme v důchodu, procestujeme celý svět!“ sliboval, když jsem mu vyčítala, že stále jen pracuje a nikam mě nevezme. Cestování jsem mu moc nevěřila, ale že tak zleniví, mně vůbec nenapadlo.
No, manžel se mi válel doma v křesle a mojí jedinou zábavou byla práce, na kterou jsem celý život hartusila. Teď mi byla dobrá! A byla ještě lepší, když přišel nový šéf.
Nový ředitel byl fešák
Měl zůstat jen na záskok, než projde konkursem nějaký nový. Mladý a perspektivní! Tenhle pán byl už v důchodu a kdysi pracoval v našem podniku, jen na jiné pobočce.
Byla jsem dlouhá léta taková ta účetní, co pořád jen něco počítá a nikdo ji skoro nezná, jak je nenápadná. Takové jsme tam byly čtyři a říkaly jsme si Mušketýrky. Podle Třech mušketýrů, kteří nakonec byli taky čtyři.
„Tak co říkáš šéfovi?“ zeptala se mě Anděla, jedna z těch mých kolegyň. Její jméno ostře kontrastovalo se skutečností. S Andělem neměla vůbec nic společného, spíš s čertem! Pořád na něco nadávala a pro nějaký peprný výraz taky nešla nikdy daleko.
„Je to fešák, viď? Stál by za hřích!“ konstatovala, a mně se v hlavě zrodila myšlenka na malý, nezávazný románek.
O mém tajemství věděli všichni
Nebyla jsem nejmladší, ale každý tvrdil, že na svůj věk nevypadám. Udržovat se ve formě mi nedalo moc práce. Štíhlou postavu a obličej bez vrásek jsem měla v genech!“ Nechtěla jsem ztrácet čas a vypravila se na lov.
„Jdu vás jen pozdravit a přivítat, setkali jsme se kdysi na školení,“ pozdravila jsem pana šéfa v jeho kanceláři a on mě pozval dál. Byl tak vřelým přijetím úplně dojatý! Choval se mile a vstřícně. Hodně vstřícně! Netrvalo dlouho a stali se z nás milenci.
Nebo spíš takoví důvěrní kolegové…Všechno se vždycky odehrálo v pracovní době, diskrétně, a aby to nikdo nevěděl. No, nenapadlo mě, že o tom ví úplně každý. Brzy si o nás všichni začali špitat. Nejdřív potichu a potom i nahlas.
„Markéto, tak jakej je náš starej v posteli?“ zeptala se mě Anděla a já leknutím málem omdlela. Co když se to donese mému manželovi? Vykopne mě a já zůstanu sama!
Připadala jsem si v pasti
Hned při příští schůzce jsem svůj románek ukončila. Tedy, snažila jsem ho ukončit, ale ten můj ředitel nechtěl ani slyšet. Prý bude konec, až on řekne! „Nechceš přijít o práci? O odměny? Nechceš, aby se to dozvěděl manžel?“ vyhrožoval a já začala být zoufalá.
Připadal jsem si jako v pasti! „Co koukáš, jakoby ti ulítlo včelstvo?“ zaútočila Anděla a já se na ní rozkřičela. Vmetla jí do tváře, že všechno je její vina!
Samozřejmě to nebyla pravda, ale na někom jsem si ten vztek vylít musela…Koukala na mě, jako bych se zbláznila. Beze slova odešla a celý den se mnou nepromluvila. Druhý den ráno jsem se jí šla omluvit. Byla to dryáčnice, ale nikdy mi nic špatného neudělala.
Nezasloužila si moje obviňování! Moji omluvu Anděla přijala. A dokonce mi nabídla pomoc!
Kamarádka mě vystřídala
„Ty, Markéto, něco mě napadlo. Ty se chceš toho svého miláčka zbavit. A mně by se nějaký maník docela šiknul!“ Její nabídka mě nadchla. Ať si ředitele vezme i s tou jeho urozenou ředitelnou, jen když mi dá konečně pokoj!
Na příští schůzku jsem vzala Andělu s sebou. Ale ještě předtím musela ke kadeřnici. A na kosmetiku. A do obchodu pro něco rajcovního na sebe. Ty její vytahané džíny by starého seladona moc nenadchly! Anděla byla jako vyměněná. Skoro bych ji nepoznala!
„To zíráš, co?“ ptala se mě pyšně a já upřímně přikývla. Zírala jsem! Ředitel na ni mohl oči nechat. Dokonce mě po kafíčku poslal pryč, že s Andílkem , tak Anděle od první chvíle říkal, ještě něco probere. No, probírali to ti dva skoro celé dopoledne.
Měla jsme z nich radost! Anděla se přišourala až v poledne. Rozmazaná rtěnka a ulomený nehet mě nenechaly na pochybách. Jsem volná!
Markéta B. (56), Jablonec nad Nisou