Jeden z kladů života s Milošem byla jeho bezedná zásoba léků. Když někdo ochořel, byl můj choť na každý neduh připravený. Ale jinak to s ním bylo někdy k nevydržení.

Když jsem se s Milošem seznámila, ničeho zvláštního na jeho chování jsem si nevšimla. Trvalo nějakou dobu, než jsem si uvědomila, že je na sebe nějak přehnaně opatrný. Když jsme se šli projít, bral si čepici, i když bylo venku asi tak patnáct stupňů.

A když byla už jakžtakž zima, byl okamžitě nabalený jako pumpa. Zjistila jsem taky, že má po kapsách spoustu prášků. Většinou to byly nějaké neškodné doplňky stravy, tedy vitaminy, minerály a podobně, ale divila jsem se, proč to do sebe tak neustále cpe.

Ptala jsem se, co mu je a on mi začal vysvětlovat, že aby mu nic nebylo, musí se o sebe starat hlavně preventivně, pak mi vykládal nějaké teorie o různých vitaminech a enzymech a životosprávě, nutnosti správně spát, pohybovat se a dodržovat pitný režim… No, narazila jsem na téma, které nám pak vydrželo skoro celý život.

Děti přehnané péči unikly

Mě tedy ty nekonečné rozhovory, nebo spíš monology o zdraví a o nemocech začaly brzy nudit, ale Miloš měl naštěstí také nějaké přednosti a pozitivní vlastnosti, mezi které například patřilo, že slušně vydělával, takže když mě požádal o ruku, jsem mu řekla ANO.

Museli jsme se ale přestěhovat do jiného města, tedy spíše na jeho okraj, kvůli lepšímu životnímu prostředí a musela jsem vytrpět všechny jeho průpovídky o zdravém bydlení, o zásadách feng-šuej, což je něco japonského o tom, jak má být zařízený byt a životní prostor, souhlasila jsem také s tím, že se oba necháme dobře pojistit na život a na pobyt v nemocnici… prostě všechno se točilo kolem zdraví.

Nebyla jsem proti, také nejsem žádná ženská, co by na moderní životní způsoby kašlala.

Problém ale nastal, když se nám narodily děti. Jitřenka a vzápětí Matýsek.

Miloš kolem nich skákal od první chvíle s teploměrem a byl tak přehnaně starostlivý, že jsem se s tím jeho chováním musela svěřit obvodní doktorce, u které byl Miloš pečený vařený, ale i já jsem ji dobře znala, a ta teprve dokázala Milošovy záchvaty starostlivosti utlumit.

Nešťastný Molière

Použila celkem logický a věrohodný argument, že mě jako matku svým chováním stresuje, a mohl by tak nadělat víc škody než užitku. To tehdy naštěstí zabralo.

Děti nám vyrostly víceméně bez problémů, možná i díky tomu, že jsem odmítla z nich nechat udělat zhýčkané květinky, které jak zafouká, hned běží do postele.

Jsou to, bohudík, normální lidé, kteří si dokonce ze svého taťky byli brzy schopni utahovat a začali také nazývat věci pravým jménem. „Tati, my jsme brali ve škole v literatuře Molièra, on napsal hru Zdravý nemocný,“ přišla jednou Jitřenka ze školy.

„Paní učitelka říkala, že to je o člověku, který je přesvědčený, že má snad všechny nemoci, co existujou, a že se taková psychická porucha jmenuje hypochondrie.“

Miloš se podivil, proč mu dcera tak významně sděluje tuhle informaci a ta opáčila: „Protože to jsi ty, ten hypochondr, ty to máš taky,“ zasmála se Jitřenka.

Přidal se se svým hurónským smíchem i Matěj, a aby nebylo pochyb, že situace je velmi vtipná a náš tatínek se nemůže za takové pošťuchování na nikoho zlobit, přidala jsem se i já.

Chorý koníček

Důsledek byl ten, že Miloš se na zbytek života urazil. A jestli myslíte, že za čtrnáct dní umřel, tak to ne, on se zkrátka urazil napořád.

Měl tehdy před sebou ještě nějakých třicet let, ale prostě zůstal od té doby vůči nám v opozici, s tím, že ho nechápeme, že si z jeho nebezpečných nemocí děláme jen legraci, je na všechny své neduhy sám a jedině on ví, jak mu je.

Pak ovšem začalo jít s tím jeho simulováním do tuhého. No, ono to nebylo skutečné simulování, protože simulant, ten ví, že je zdravý jako řípa. Náš taťka byl přesvědčený, že je na umření. Urazil se dokonce tolik, že už s námi ani ty své nemoci moc neřešil.

Zato chodil po doktorech, po léčitelích a lékárnách a jeho volný čas byl nabitý péčí o zdraví. Nebo spíš o nemoci. Možná některé existovaly, ale ztratila jsem přehled.

Nakonec onemocněl opravdu

Pak ovšem nastalo období, kdy mu začalo být něco opravdu. Začala ho zlobit játra. Byl vážně nemocný a teď jsme byli my, zbytek naší rodiny, jaksi v trapné situaci.

Snažili jsme se Miloše uchlácholit, udobřit si ho, ale on jen tak vyčítavě pokyvoval hlavou, jako že „já vám to říkal…“. Z jeho chození po doktorech už byl rituál, který se neměnil a nikdy změnit neměl.

Svým způsobem si ho užíval a snad se nebudu nějak rouhat, když řeknu domněnku, že ta jeho nevyléčitelná nemoc ho vlastně zklidnila. Tím, že se dozvěděl diagnózu, se kterou prakticky nešlo hnout, stal se z něho, řekla bych, vyrovnaný člověk.

Dokonce se občas i usmál, ale byl to takový úsměv člověka, který už je vlastně na druhém břehu a jen on ví, jak to všechno je a jak to funguje. Tehdy mu Bůh dopřál ještě dlouhých deset let.

Není to moc, ale na to, že se musel potýkat se zákeřnou chorobou, je to vlastně hodně. A těch deset let si užíval naší starostlivosti a slastného zadostiučinění. Možná i proto se vlastně uklidnil a v tomhle rozpoložení žil déle, než lékaři předpovídali.

Nikdo se mu už nesmál a pak odešel s úsměvem na rtech on. Konečně se mu splnilo přání.

Zdeňka (58),

Olomouc