Když moje babička zemřela, bylo jí devadesát dva let. Kromě několika kusů starého oblečení po sobě nic nezanechala, nejcennější co měla, mi předala už v průběhu svého života. Své životní příběhy.

Dokázala je vyprávět tak barvitě, že jsem je prožívala, jako kdybych se jich zúčastnila i já. Nejraději jsem měla její duchařské historky.

V bezpečí její přítomnosti jsem s napětím poslouchala vyprávění o strašidlech a vodnících, podivných zjeveních i mrtvých, kteří se vrátili do světa živých, aby dokonali to, co před svou smrtí nestihli. Pomáhala jim k tomu žena, jež měla schopnosti média.

I když se jí ostatní lidé báli, protože si její dar nedokázali vysvětlit, navštěvovali ji v hojném počtu v jejím domě provoněném bylinkami. Byla zvána k právě zemřelým, aby jim usnadnila jejich poslední cestu.

Zvědavost zvítězila nad strachem

V době jejího působení byla moje babička ještě hodně mladá a tajemno ji přitahovalo stejně tak, jako většinu dospívajících. „Se záhrobím není radno si zahrávat!“ upozorňovala ji její maminka, moje prababička.

„Ještě tě posedne nějaký zlý duch a stáhne tě s sebou do pekel!“ Tato výhrůžka však fungovala jen určitou dobu. Zvědavost mé babičky byla tak silná, že strach z pekla překonala.

Podařilo se jí přemluvit i svoji nejlepší kamarádku, a když maminka odešla z domu, vydaly se obě do domu paní – média.

Pohled na ni vzbuzoval hrůzu

Bylo to v době, kdy ve městě zemřel velice zámožný a vlivný muž. Měl po sobě zanechat závěť, ale ta se ztratila. Jelikož měl již druhou manželku a několik dětí, bylo jeho rozhodnutí, co komu připadne, velmi žádané.

Babička s kamarádkou zazvonily u dveří domu duší a otevřít jim přišla paní – médium. Konečně jí stanuly tváří v tvář. Už samotný pohled na ni byl děsivý. Byla velmi bledá, tváře propadlé, vlasy i přes její mladistvý věk zcela šedivé.

Nejstrašidelnější však byly její oči. Jakoby je ani neměla. Její temné panenky vypadaly jako tunel.

Zúčastnily se seance

„Co si přejete?“ zašeptala tichým hlasem a vytrhla tak obě dívky ze sevření strachu. „My bychom rády…,“ koktala babička neschopna dát dohromady jedinou větu. „Na vaši seanci,“ dopověděla za ni její kamarádka.

„Chcete se snad zemřelého na něco zeptat?“ vyzvídala žena. „Ne. Tedy ano!“ zalhala babička. „Budiž, ale nesmíte ničím porušit průběh sezení, rozumíte?“ Její slova zněla výhrůžně.

Obě dívky horlivě přikývly a žena odstoupila ze dveří, aby mohly vstoupit do jejího hrůzostrašného domu.

Místnost osvětlovaly pouze svíčky

Dívky usedly u kulatého stolu, kolem kterého už seděli pozůstalí onoho zámožného a vlivného muže. „Co ty tu dělají?!“ Vdova je nešetřila svým opovržlivým pohledem.

„Jsou mladé, duše potřebují jejich energii, aby nás mohly poctít svou návštěvou,“ omluvila jejich přítomnost paní – médium a usedla do čela stolu. Její pomocnice zhasla světla, místnost potemněla.

Jen mlhavé plamínky svíček naznačovaly tváře členů této chmurné společnosti. Seance začala.

Navázala spojení s mrtvým

„Položte své ruce na stůl dlaní dolů tak, aby se vaše prsty vzájemně dotýkaly,“ začala žena. Když tak všichni učinili, pokračovala dál. „Nyní soustřeďte své myšlenky na toho, jehož přítomnost se žádá.“ Odmlčela se, a pak začala mrtvého přivolávat.

Vzápětí jakoby cosi vysálo všechno teplo z místnosti. Většině lidí u stolu vyskočila husí kůže. „Duchu, vyzývám tě potřetí,“ zazněl ženy hlas, který se náhle zdál tak silný. Její oči se široce rozevřely, temné panenky se rozšířily přes celé bělmo.

Paní – médium zvrátila prudce svou hlavu dozadu, jakoby neměla ani krční páteř. Setrvala tak několik vteřin a pak ji nějaká síla hodila zpátky vpřed, až se jí brada dotkla hrudníku.

Hlava se jí pomalu zvedla a dívky se zahleděly do její tváře, která jakoby nabyla mužských rysů. Její ústa se otevřela a z nitra vyšlo pár slov. „Kdo mě volá zpět do tohoto světa?“ zazněl její hlas, který však nepatřil jí.

Zatímco ostatní strnuli hrůzou, babička se svojí kamarádkou vyprskly smíchy. Paní – médium na ně otočila svůj nepřítomný pohled. Pak už si prý nic nepamatují.

Přišla o rozum

„Bylo to, jako kdyby nám někdo vymazal minuty našeho života,“ končila své vyprávění moje babička. „Probraly jsme se s kamarádkou až na schodech přede dveřmi domu duší. Jak jsme se tam dostaly, nevěděla ani jedna z nás.

Třásly jsme se zimou, i když venku byl parní letní den. „A co se stalo pak?“ byla jsem zvědavá, jak tento příběh dopadne. „Pak jsme vzaly nohy na ramena a utíkaly domů.“ „A paní – médium?“ „Pobláznila se.

Skončila se svými seancemi a nakonec vypadla z okna, když zase jednou vyháněla ze svého domu duše zemřelých. Říkalo se, že ji nechtěly opustit, tak si ji vzaly s sebou.

Inu, se záhrobím není radno si zahrávat,“ přikyvovala babička hlavou, jako kdyby dávala za pravdu své matce.

Stále žije v mém srdci

Když babička zemřela, tolikrát jsem přemýšlela o tom, zdali by se mi podařilo ji podobnou seancí vrátit zpět do tohoto světa, byť jen na okamžik, abych jí mohla říct, jak moc jsem ji měla ráda, ale vzpomínka na její varování mě vždycky zastavila.

Stejně si myslím, že se na mě odněkud dívá a slyší vše, co jí vyprávím u zapálené svíčky stojící poblíž její fotky…

Kateřina D. (53), Děčín