Myslela jsem si, že svého kocourka už nikdy neuvidím, a moc jsem ho oplakávala. Ještě že je moje kamarádka tak všímavá.

Můj skvělý společník

Po smrti manžela jsem zůstala sama v bytě. Společnost mi dělá černý kocour Filípek, kterého mi pořídila dcera, když se stěhovala z města. Kočky jsem měla vždycky ráda, ale nějak na ně nebyl pořád čas. Dnes jsem šťastná, že ho mám.

Trochu mě zlobí kolena, na nákup a podobné pochůzky si sice dojdu sama, ale chodit každý den několikrát ven s pejskem bych nezvládla, i když máme v domě výtah.

Kocour je pro mě ideální zvíře. To, že „vstává“ brzy ráno, mi nevadí, stejně už nemůžu dlouho spát, a tak si děláme navzájem společnost. Je mu už osm let a má svou důstojnost. Ví, kdy je čas krmení, a to už stojí u své misky a dívá se na mě, jako by říkal:

„Tak co bude s tím jídlem? Už je čas!“ Díváme se spolu i na televizi a taky si s ním povídám a on se tváří, jako by mi rozuměl.

Nešťastný útěk

Má jen jednu chybu – když otevřu dveře na chodbu, musím dávat pozor, aby neutekl. Prostor za dveřmi ho nějak láká, proto se vždycky, když jdu ven, ujistím, že je zavřený v kuchyni.

Jen jednou jsem zapomněla, když zvonila pošťačka, a než jsem si to uvědomila, Filípek vyletěl ze dveří jako černý blesk, utekl po schodech dolů a byl pryč.

Pošťačka mi ho pomáhala hledat po celém domě, ale po Filípkovi jako by se slehla zem. Nepřišel ani večer a to už jsem si myslela, že se nejspíš dostal ven na ulici a že ho nikdy neuvidím.

Strašně jsem to oplakala, vždyť to byla jediná živá duše, která mi doma dělala radost. Každý den jsem se několikrát dívala za dveře, jestli za nimi nestojí, ale nikdy tam nebyl. Uběhl týden, druhý, třetí a já už se smiřovala s tím, že ho nikdy neuvidím.

Černá skrýš

Pak za mnou přišla na návštěvu kamarádka a hned ve dveřích hlásila: „Nejsem si jistá, ale měla jsem dojem, že v tom otvoru do šachty, která je dole vedle výtahu, je něco živého. Ale je tam tma, tak nevím…“ „Asi se ti něco zdálo,“ mávla jsem rukou.

Hezky jsme si popovídaly a já ji šla vyprovodit. Sjely jsme výtahem a ona mi ukazovala, kde „to“ viděla. Najednou se mi zdálo, že také vidím nějaký pohyb. To asi bude krysa, pomyslela jsem si.

Ale nedalo i to, a tak jsem vytáhla malou baterku, kterou jsem si s sebou vzala. Posvítila jsem do tmavého otvoru a světlo se odrazilo od dvou kulatých očí. Nejdřív jsem se lekla, ale pak jsem zkusila tiše zvolat:

„Filípku!“ Chvíli to trvalo, ale pak z otvoru vykoukla černá hlava – byl to on! Vyhublý, špinavý, vystrašený, ale živý Filípek! Hned jsem ho vzala do náruče a domů. Nejdřív dostal plnou misku a pak jsem ho očistila od pavučin a dalších nečistot.

Při tom jsem plakala a vyčítala mu, že mě tady nechal samotnou. Chudák se v té díře asi celou dobu schovával, a protože je černý, skvěle splynul s prostředím. Co v té době jedl, si nechci ani představovat, hlavně ale, že se mu nic nestalo.

Od té doby dávám na dveře pozor nejen já, ale zdá se, že i Filípka chuť na podobný výlet úplně přešla.

Pavlína (65), Brno