V mládí jsem si stále myslela, že mám všechno stále před sebou a jsem schopná zvládnout cokoliv, co si zamanu. Život mě přesvědčil, že jsem se mýlila.

Narodila jsem se ve znamení Lva a o Lvicích je známo, že jsou hodně ambiciózní. Kdyby někdo býval potřeboval příklad, ve mně by ho našel. Velké plány jsem měla už jako malá školačka na základní škole.

Byla jsem nadprůměrně nadaná žákyně, a co mi nešlo do hlavy samo, to jsem tam dokázala nabiflovat. Ještě v deváté třídě jsem měla samé jedničky. Studijní úspěchy pokračovaly i na gymnáziu a podle předpokladů jsem pokračovala i na vysoké škole. Vybrala jsem si práva a ani jednou se nestalo, že bych musela opakovat zkoušku.

Studium jsem nepřerušila

Vždycky jsem si pro sebe přála to nejlepší a říkala jsem si, že na to mám nárok. Platilo to i v oblasti vztahů. Dnes se při zpětném ohlédnutí stydím, jak namyšleně jsem se chovala k některým upřímným kamarádkám.

Také s kluky jsem to měla hodně divoké. Ráda jsem je odmítala, ačkoliv mi jejich zájem dělal dobře. Snila jsem o princi na bílém koni, protože kdo jiný by si ho měl zasloužit, když ne já? Pokud už jsem si začala nějaký vážný vztah, musela jsem v něm kralovat. Ne každý přítel to vydržel.

No, a pokud se podřídil, tak mě přestal bavit. Pečlivě jsem si hlídala, abych se nezamilovala tak moc, že by mě to svedlo z cesty za úspěchem a kariérou. Na vysoké škole se stalo, že jsem nechtěně otěhotněla.

Ani chvíli jsem tehdy nepřemýšlela, že bych měla přerušit studium, vdát se a být matkou.

Rodinu jsem samozřejmě mít chtěla, takovou, jakou bych se mohla chlubit – ale až mnohem později. Těhotenství jsem proto ukončila tajně. Nedozvěděli se o tom ani moji rodiče ani tehdejší přítel.

Láska nebo práce?

Začalo se mi velmi dařit v advokátní praxi, takže jsem na sebe byla pyšná. Vnímala jsem, jak se na mě dívají ostatní. Měli respekt a uznání. V právnické firmě, kam jsem nastoupila, šla moje kariéra docela rychle vzhůru.

Znamenalo to větší objem práce i větší zodpovědnost a také vyšší časové zatížení.

Kvůli tomu jsme se tehdy rozešla se svým partnerem. Brala jsem to tak, že mám na vybranou mezi láskou a prací a vybrala jsem si práci. Zanedlouho jsem si našla nového přítele na pracovišti. Plně mi vyhovovalo, že měl k životu stejný přístup jako já. Ani on neměl v nejbližších letech v plánu zakládat rodinu.

Já jsem se nad tím zamýšlela jen občas a věřila jsem, že až přijde ta pravá chvíle, tak se objeví i pravý muž a osud mi bude přát, tak jako doposud. V devadesátých letech jsem pak v oblasti práva přešla na soukromou praxi a začala vydělávat velké peníze. Mohla jsem si dovolit téměř cokoliv.

Rodiče i známí se mě sice ptali, jestli už mi netikají biologické hodiny nebo kdy se konečně vdám, ale já s úsměvem odpovídala, že všechno má svůj čas. Měsíce a roky přitom nenápadně, ale rychle utíkaly.

Bylo už příliš pozdě

Až o svých sedmatřicátých narozeninách se ve mně najednou probudila obrovská touha ukázat světu, že mám i na to získat úspěšného manžela a vychovávat krásné děti. V advokátní praxi se mi stále dařilo, ale všechno bylo už tak nějak pořád stejné. Měla jsem milence, ale nic závazného.

Na dovolené jsem jezdila do exotických krajin, ale sama. To, s čím jsem počítala – že se hned objeví někdo ideální, koho si vezmu – se bohužel nestalo. Začala jsem panikařit, ale nechtěla jsem snižovat nároky. U každého potenciálního manžela jsem hodnotila, co by tomu řekli moji kolegové.

Až ve dvaačtyřiceti letech jsem to v panice vzdala a vzala jsem si muže, ke kterému jsem ani nic necítila. Pokusy o těhotenství se bohužel v tomto věku už nezdařily. Když jsem definitivně pochopila, že se matkou nestanu, podala jsem žádost o rozvod. Od té doby jsem už deset let sama.

Jsem sice bohatá a stále úspěšná, ale šťastná určitě ne. Dnes už vím, že jsem svůj život z velké části promarnila honbou za něčím, co nemá takovou cenu.

Soňa M. (56), Praha