Tchyně jsou neoblíbené i v lepších rodinách, jak ale tahle nenávist vygradovala u nás, to je příběh na román. Byla jsem tou nejstrašnější tchyní na světě.

Naše Kateřina se vdávala už na vysoké a zamilovala se do zedníka, který byl navíc ženatý a měl dítě. Byl živočišný, náruživý, žádný zjemnělý romantik. Doma manželce vždy nahlásil nečekanou práci na stavbě o víkendu a vyvaloval se u mé dcery.

Každý den jsem se modlila, aby Káča prozřela a poslala ho k čertu! Měla takových nápadníků! A byli to skvělé partie. Na střední Lukáš, ze kterého se stal uznávaný lékař, na vysoké chodila chvíli se spolužákem a kvůli zedníkovi se na něho vykašlala. Přitom on ji tolik miloval a i s jeho rodinou jsme si rozuměla.

Konečně to prasklo

Radovala jsem se, jak skvěle zasáhl osud sám. Zedník se stáhl ke své rodince a na dva měsíce byl klid. Káča doma bulela, zatímco já si mnula ruce. Ani jsem nepostřehla, že se začali ti dva slézat zase. Dcera nakonec otěhotněla.

Jeho žena vyváděla neskutečné scény, Jirku obrala snad i o kartáček na zuby a syna od něj totálně odřízla. S jeho platem se úroveň mé dcery zřítila do sfér sociálních případů. A to byla voda na můj mlýn.

Jirku jsem nesnášela, přísahala jsem u hrobu mých rodičů, se ho zbavíme. „To nemyslíš vážně! Ty, doktorka filosofie, si uvážeš na krk chlapa, který není ani vyučený!” Dcera ale zatvrzele stála za tím, že si ho vezme. Jeho zaměstnání se muselo utajit před všemi tetkami z desátého kolene.

Musela jsem lhát?

Vyfabulovala jsem tedy upravenou historii jeho rozvodu. Jirka figuroval v mém vyprávění jako majitel stavební firmy, který pracuje se svými podřízenými v Praze a proto je málo doma. Po revoluci se ze mě stala zámožná restituentka. A tím mně svitla opět naděje.

Když dcera znovu otěhotněla a narodila se po Albertovi Alžběta, jejich existenční situace se ještě zhoršila. Albert v té době moc nemluvil a já do dcery hučela, že je „opožděný po tátovi“. „Říkala jsem ti, že budeš mít hloupé děti a tady to máš.

Alžbětka na tom nebude líp, uvidíš!“ Tak jsem mezi Kateřinu a Jirku zarazila pořádný klín. „Katko, sbal děti, jedeme k moři,“ pronášela jsem dvakrát do roka a brala je k moři na dovolenou, ale bez Jirky. Nakonec jsem dceři koupila auto.

Zároveň s klíčky a doklady, kde jsem byla uvedená jako majitelka já, jsem podala Kateřině právní glejt, kde se psalo, že se Jirka nesmí k autu přiblížit na třicet metrů.

Však já se dočkám!

Před rokem jsem jim koupila novou sedačku. Drahou, koženou. A k tomu levné plátěné křesílko. „Na co?“ ptala se dcera. „Přece pro Jirku,“ odvětila jsem. Až jsem dceru před dvěma měsíci pozvala na oběd:

„Přijď bez dětí, chci ti něco navrhnout.“ Seděli jsme nad řízkem a já čekala na vhodnou chvíli. „Kačenko, mám pro tebe návrh. Když se s ním rozvedeš, okamžitě ti na účet převedu dva miliony korun!“ Dcera vstala a beze slova odešla. Od té doby se mnou nemluví.

Nastoupila jako pomocná síla do školní kuchyně a vnuky dala do školky. Dlouho jí to ale určitě nevydrží a já jsem stále připravená. Ta jejich láska pošetilá jednou vyhoří a moje nabídce bude trvat dál. Zatím se bavím tím, že přestavuju náš dům.

Bude mnohem větší a modernější, aby se v něm mé dceři a vnukům, až pochopí, dobře bydlelo.

Eva (67), Znojemsko