O psovi jsem nechtěla ani slyšet. Dcera mě ale přemluvila a já jí za to teď nepřestávám děkovat. Stejně jako mému skvělému Rexovi. 

Od té doby, co jsem odešla do důchodu, bydlím na naší chalupě na konci vsi, skoro na samotě, ale mám pro strach uděláno. Manžel byl o dost starší, dávno zemřel, zůstala mi jen dcera Anna. Ale i když jsem tu sama, nenudím se.

Miluji dlouhé procházky lesem a jsem vášnivá houbařka. Jednoho dne za mnou přijela dcera s manželem s tím, že když jsem tu pořád tak sama, měla bych si aspoň pořídit psa.

To já ale nikdy nechtěla, spíš jsem se jich bála, proto jsem ten její bláznivý nápad hned zavrhla. Ještě se muset starat o nějakého vořecha, se kterým bude práce navíc a který bude v lese utíkat za zvěří.

Dcera ale řekla, že už mi vyhlédla jednoho úžasného v útulku, a prosila mě, abych se s ní na něj jela aspoň podívat. Nechtěla jsem, ale přemlouvala mě, že si tam uděláme výlet, že se mi určitě bude líbit, a navíc to bude jen nezávazně. Já nakonec poněkud neochotně souhlasila.

Dostaly mě ty oči

Když jsme do útulku přijely, ošetřovatelka nás zavedla k jednomu z kotců, otevřela ho a ke mě se hned vyřítil čilý „raťafák“, olízl mi ruku a koukal na mě smutnýma očima.

Dozvěděly jsme se, že se jmenuje Rex, jsou mu čtyři a jeho rodina ho musela dát pryč kvůli alergii. Najednou mi začalo být psa líto. Stačilo pár dalších olíznutí, pohledů smutných očí, a najednou jsme si, aniž bych tušila proč, toho hafana odvážely ke mně domů.

Museli jsme si na sebe zpočátku trochu zvykat, tedy spíše já na Rexíka, ale během několika měsíců si mě tak omotal kolem prstu, že už jsem si život bez něj nedovedla představit. Ale věnovala jsem se mu řádně, nijak jsme ho nerozmazlovala.

Rexík se ukázal jako poslušné zvíře. Nakonec jsem byla ráda, že mám doma společníka. A to jsem ještě netušila, jak se mi odvděčí.

Můj zachránce

Jednoho podzimního dne jsme vyrazili s Rexíkem zase na houby. Nakonec jsme došli dál než obvykle. Pomalu už se začalo stmívat a mně došlo, že netuším, kde jsme. Chtěla jsem se vyšplhat na blízkou skalku a rozhlédnout se, abych se zorientovala.

Jenže jak jsem byla už po dlouhém pochodu unavená, uklouzla mi noha po mechu a já spadla ze dvou metrů dolů tak nešťastně, že jsem hlavou narazila na kámen. Ucítila jsem tupou bolest, hlava se mi zatočila a já nebyla schopná vstát.

Rexík běhal kolem, olizoval mi obličej a štěkal. Pak jsem ztratila vědomí. Probrala jsem se až v nemocnici. Řekli mi, že mám silný otřes mozku a zlomenou nohu. Když přišla na návštěvu má dcera, řekla mi, že mě zachránil Rexík.

Rozběhl se pro pomoc, a když v lese narazil na houbaře, štěkal a popobíhal směrem k místě nehody tak urputně, až ho následoval. Nebýt Rexíka, mohla jsem třeba i zemřít.

Marcela (59),

Západočeský kraj