Ta škodovka byla pěkná potvora, kolegové mě před ní varovali. Na služební cestě mi dojezdila nedaleko hřbitova. Pomohl mi podivný mladík, který vzápětí zmizel.

Služební cesta pro mě není špatnou představou pracovních dní. Jezdím na ně rád. Navíc to bylo do mého rodného kraje. Moje klukovské oči tu krajinu přímo nacpaly do mého nitra. Vesnice v jižních Čechách mají pro mne veliké kouzlo.

Najednou jsem viděl sám sebe, jak mě strýček Venda veze na kole, na sedátku vpředu, cestou mezi rozkvetlými třešněmi. Okolo ve větru poletují bílé lístky jako sněhové vločky. Míjíme domy, zahrádky, pole. Strýc tiše píská nějakou melodii. Je to krásný sen z mých klukovských let.

Pověst o autu nelhala

Sedím za volantem jednoho z firemních vozů, které slouží do rozsypání. Kolegové o tomhle autu říkají, že je to nevyzpytatelná bestie. Poznal jsem to záhy na vlnách vozovky, které učinily z našeho podnikového dopravního prostředku stěží ovladatelného koně.

Zpomalil jsem a motor najednou nereagoval. „Tak je to tady,“ rezignovaně jsem si zamumlal. Pověst nelhala. Tupě zírám před sebe, setrvačností dojíždím na odbočku doprava.

Najednou jedu z kopečka, a přemítám, zda by nebylo lepší hodit tu potvoru na nějaký dvorek nebo zahrádku u rodinného domku. A pak najednou stojím, neodvolatelně a definitivně. Zamykám auto, rozhlížím se a pomalu kráčím po cestě do mírného kopečka.

Cesta vedla na hřbitov

Levou stranu cesty lemuje stromořadí starých lip. Proti nim stojí obřadní síň. Podle stáří lipové aleje a stavu hřbitova usuzuji, že tu stojí dobrou stovku let. Najednou tiše přijíždí na hřbitovní parkoviště stará červená škodovka.

Vystupuje z ní mladý muž, míří k bráně a vejde. Něco mi na něm nesedí, ale nevím, co to je. Snad mi poradí, kde je nejbližší servis. Projdu vstupní branou, mladý muž stojí u jednoho hrobu ve třetí řadě.

„Nechci rušit, ale můžete mi prosím poradit?“ Začínám hovor. „Nerušíte. Já se tu občas zastavím, mám zde pohřbeny své příbuzné. Dnes je to přesně třicet let, kdy tady pohřbili mého spolužáka, nejlepšího kamaráda. Co potřebujete?“ „Vysadil mi vůz.

Neznáte nějaký servis v okolí, kde by mi pomohli?“ „Máte tu škodovku, co stojí u křižovatky?“ Mladík se usmál a řekl, že to je jasné, jaký má tohle auto problém a taky mi poradil, co s ním. Ani jsem nepoděkovat a běžel zkusit to, co mi mladík poradil.

Ten kluk byl poklad!

Chvíli jsem se hrabal v motoru, pak otočím klíčkem startéru, a ta potvora vrčí, jako by jí nikdy nic před tím nebylo. Musím mu poděkovat, byl mladý, ale umí! Dojel jsem na parkoviště před hřbitovem. Jenže tam před bránou žádné auto. Odjet mohl jen kolem mne.

Intenzívně o tom přemýšlím a vcházím na hřbitov. Zastavuji se u hrobu ve třetí řadě. Můj pohled se zapichuje do černého náhrobku. Muž, co tam leží, zemřel v roce 1964. Koho jsem to viděl a s kým jsem vlastně mluvil?

Kamarád a spolužák zemřelého je tou dobou dědoušek, pokud vůbec žije. Majitel červeného vozu měl sotva pětadvacet. Proč měl na sobě dederonovou košili, ty se přece už dávno nenosí? To je ono, co mi na něm nesedělo, když jsem ho uviděl.

S velkým mrazením v zádech jsem opouštěl hřbitov a pokračoval ve služební cestě.

Lukáš (53), Ostrava