Stačilo několik dnů a z mého velkého štěstí se stala smutná ztráta.

Osud si někdy dokáže pořádně pohrát. Poznala jsem to předloni, kdy se mi v průběhu několika dnů přihodily dvě osudové věci. Ta první byla krásná a příjemná. Ta druhá hrozná a nenávratná.

Nový byt po rozvodu

Rozvedla jsem se v sedmačtyřiceti letech. Nehodlala jsem už dále snášet manželovu citovou chladnost a to, že dával přednost svým zájmům a kamarádům. Schválně jsem počkala, až naše dcera odmaturuje a potom jsem podala žádost o rozvod.

Manžel se nijak zvlášť nebránil. Problémem bylo, jak vyřešit bytovou situaci. Nakonec jsme byt, který jsme kdysi pořídili společně, prodali a koupili si dva menší, s tím, že dcera v tu dobu odjela studovat do zahraničí.

Oba nové byty byly dostatečně velké na to, aby mohla u mě nebo u mého exmanžela nějaký čas přebývat. Nakonec to ani nebylo nutné. V cizině si dcera našla přítele a domů už skoro vůbec nejezdila.

Já jsem se po rozvodu nejprve soustředila na práci, ale po nějaké době mi začalo být smutno. Nechtěla jsem hledat partnera za každou cenu a měla jsem po svých manželských zkušenostech přece jenom nějaké požadavky a nároky.

Setkala jsem se s pár lidmi ze seznamek na internetu, ale nikdo z nich mě nezaujal natolik, abych kvůli němu chtěla měnit svůj život. A pak přišlo jedno náhodné setkání, které mi změnilo život.

Cítila jsem se mladší

Radek byl známý jedné mojí kamarádky. Kdysi se také rozvedl, nějaký čas žil v zahraničí a nyní se vrátil zpátky. Jiskra přeskočila hned při prvním setkání a byla oboustranná. Vyměnili jsme si telefonní čísla a za pár dní se konalo první regulérní rande.

Společně jsme pak oslavili moje padesátiny a Radkovy narozeniny – bylo mu o pět let více, ale narodil se ve stejném měsíci, jen pár dnů po mém datu. Začalo opravdu šťastné období mého života, kdy jsem se na každé další setkání s Radkem těšila víc a víc.

Jezdili jsme na výlety, prožívali spoustu věcí, vůbec jsem si nepřipadala jako žena, která má pomalu před sebou podzim života. Cítila jsem se, jako bych opravdu omládla o spoustu let. Vedle Radka to nebylo zase tak těžké.

Postupně přišla na řadu důležitá otázka: zda chceme strávit další roky společně. Ani z jedné strany to nebyla příliš složitá odpověď. Zbývalo vyřešit jedinou věc: kde budeme bydlet.

Radek měl větší byt, proto jsme se dohodli, že já svůj byt prodám a nastěhuji se k němu. V den, kdy to můj nový přítel navrhl, mě požádal o ruku. Vyvedl mě tím z míry, ale samozřejmě jsem řekla ano.

Nenapravitelná katastrofa

Ještě před svatbou jsem se k Radkovi přestěhovala i se všemi věcmi. Na svůj byt už jsem měla zájemce a den před obřadem proběhla celá transakce. Svoji druhou svatbu jsem pak prožila jako nejšťastnější den svého života.

V té chvíli jsem netušila, že moje radost potrvá jen chvíli. S Radkem jsme odjeli na svatební cestu na Slovensko. Třetí den našeho pobytu nás tam zastihl hrozný telefonát.

V domě, kde jsme nyní s Radkem bydleli, vypukl velký požár, přímo v bytě o poschodí pod námi. Škody byly katastrofální. Ihned jsme se sbalili a jeli zpátky. Skoro celou cestu jsem střídavě brečela a dělala si naději, že následky snad nebudou tak hrozné.

Bylo to ale ještě horší, než jsem si představovala v těch nejstrašnějších snech. Celý byt byl kompletně zničený, všechny moje věci, které jsem neměla s sebou, byly definitivně pryč. Co nespálil požár, to dokončila voda z hasičských stříkaček.

Po nejkrásnějším životním zážitku tak rychle přišel ten nejhorší, ze kterého jsem se dodnes pořádně nevzpamatovala.

Radek byl pojištěný a já měla peníze za svůj prodaný byt, takže nás to finančně nezasáhlo, ale ten pocit, že jsme přišli o domov, v nás zůstává ještě dnes, kdy vyhořelý byt prošel rekonstrukcí.

Věra Z. (52), Ostrava