Některé situace působí tak, jako bychom je už odněkud znali. A může to být pravda.
Stalo se mi to před čtyřmi lety. Byla jsem tehdy zrovna sama doma, manžel odjel něco pracovně řešit na Slovensko a měl se vrátit až v neděli. Já jsem měla v plánu zajet na chatu a trochu ji připravit na nastávající jarní a letní víkendy. Už od rána to ale vypadalo, že tenhle den nebude zrovna patřit k těm povedeným.
Jedna nepříjemnost za druhou
Na křižovatce okresní silnice s hlavní jsem málem havarovala. Šlo by jednoznačně o mojí vinu, protože jsem se zamyslela a nedala jsem přednost v jízdě. Řidič druhého auta jen rozzlobeně kroutil hlavou a dával gesty najevo, co si o mně myslí.
Na chatě jsem se pustila do úklidu. Překvapila jsem přitom toulavou kočku, která si udělala dočasný domov v přístřešku na dříví. Syčela na mě jako na cizího vetřelce. Popadla jsem prkénko, které mi padlo do ruky a hodila ho po kočce, abych ji odehnala.
Jenže znáte to: když se člověk snaží, aby se strefil, tak se nestrefí a naopak. Já zvíře zasáhnout nechtěla a přesto se tak stalo. Kočka odkulhala do vedlejší zahrady, zatímco jsem se za svůj projev zloby styděla.
To ale nebyl zdaleka poslední incident, který se mi onu sobotu stal. Stačila jsem se pohádat se sousedkou kvůli kouři z komína jejich chalupy, po cestě zpátky jsem nechtěně vjela do louže tak prudce, až jsem ohodila špinavou vodou kráčejícího chodce.
A jak jsem byla ze všeho podrážděná a rozhozená, „povedlo“ se mi také pohádat se s manželem, který volal ze Slovenska. Když jsem unavená a rozmrzelá usínala, říkala jsem si, že takový den bych už podruhé prožít nechtěla.
Nechtěla jsem tomu věřit!
Ráno v neděli jsem se vzbudila s bolestí hlavy. Alespoň jsem si tedy myslela, že je neděle. Pak mi vnitřní hlas začal našeptávat, že mám v plánu jet uklízet na chatu. Sama sebe jsem v duchu okřikovala, že je to nesmysl, vždyť jsem tam byla včera.
Při pohledu na datum v mobilu, které jsem si pak ještě ověřila i na internetu, jsem ale nevěřila svým očím: byla sobota. Úplně mě to zmátlo. Vysvětlovala jsem si to tak, že se mi nejspíš zdál hodně živý sen.
Hlava mě sice bolela dál, ale na tu chatu jsem se vydala. Když jsem přijížděla na křižovatku, kde jsem málem bourala, čekal mě další šok. Po hlavní silnici jelo totéž auto, co včera! Tentokrát jsem ale reagovala jinak: zastavila jsem a dala jsem mu přednost.
Řidič si mě ani nevšiml, na rozdíl od předchozí situace na stejném místě. Začalo mi docházet, že nějaké podivné síly mě nutí, abych tytéž věci prožívala podruhé. To už jsem měla podezření, že v přístřešku u chaty bude čekat toulavá kočka. A také že ano.
Stejně jako na té křižovatce, i nyní jsem se zachovala jinak. S mourovatým zvířátkem jsem se dokonce částečně rozdělila o svačinu.
Bála jsem se, co bude ráno
Po cestě domů zpátky jsem včas přibrzdila před louží, do které jsem minule vjela příliš rychle. A když mi manžel zavolal ze Slovenska, povídala jsem si s ním přátelsky jako obvykle. Večer jsem se bála usnout, hlavně kvůli tomu, co bude, až se probudím.
Musím přiznat, že jsem měla šílený strach, aby znovu nebyla sobota. Slyšela jsem příběhy o časových smyčkách nebo viděla filmy, ale doufala jsem, že mi nic takového nehrozí. Druhý den – nebo vlastně třetí, jak se to vezme – byla naštěstí opravdu neděle.
Když se večer manžel vrátil domů, všechno jsem mu vyprávěla. Neměl mě za blázna ani si nemyslel, že si dělám legraci z něho.
Podle jeho vysvětlení mě nejspíš nějaké tajemné síly umožnily napravit chyby, nebo mi dopřály prožít tu sobotu „nanečisto“, aby druhý pokus dopadl lépe!
Pavlína H. (50), Karlovy Vary