Padouch, lotr, odporný chlap. Mohla bych pokračovat. Ale to jsou vlastně jen nadávky, protože ve mně je velká zloba. Můj manžel je zkrátka sobec.

O  tom, jak jsme žili vlastně donedávna, valnou část našeho společného života, bych mohla barvitě vyprávět docela dlouho a ještě před rokem by mi to činilo potěšení.

Teď bych jen ještě víc drásala svoje rány, své srdce, které utrpělo životním zklamáním šok, ze kterého se jen tak nevzpamatuje. Bydleli jsme na malém městě ve středních Čechách, měli jsme každý svou skromnou práci a také dvě děti jsme společně a zodpovědně vychovali.

Z toho města také pocházím a měla jsem nablízku svou maminku, která, jak mohla, pomáhala naší rodině ze všech sil. Tátu jsem si moc neužila, zemřel, když jsem ještě byla malá a nového muže už máma nenašla a snad ani nechtěla. Věnovala se jen mně a bratrovi.

Ten ještě jako mladý kluk emigroval, a tak se na mě máma upnula ještě víc. Teprve dodatečně jsem ocenila, jak moc mi celý život pomáhala a jaké oběti přinášela. A oceňuji to hlavně teď, když vidím, že její oběť nezůstala bez následků. O tom ale až později.

Nemocná máma

Ten klidný život, za jehož návrat bych byla dnes tak vděčná, skončil před rokem. Nejdřív přitom všechno začalo příjemnou zprávou. Manžel se dozvěděl, že po své staré tetě zdědil majetek. A docela velký.

Nějaké pozemky, pole, lesy a také domy na náměstí v jednom okresním městě… No, tedy majetek spíše obrovský, než velký. Protáčely se mi panenky, takové bohatství bylo nad mé chápání. Ale mělo být i dál, jak mě ujistil manžel velmi záhy.

I jemu totiž ty peníze udělaly v hlavě nějaký vítr.

Ještě než jsem měla zjistit jaký, dozvěděla jsem se od lékaře, ke kterému jsem vozila svou maminku, zdrcující zprávu. „Vaše matka je nevyléčitelně nemocná, má rakovinu jater, doporučuji paliativní léčbu, to znamená dovést ji v klidu k jejímu konci, protože nějaké pokusy o vyléčení by byly jen zbytečným utrpením navíc. Proto ani raději mamince nic neříkejte, ona bude dál hubnout, bude mít potíže, ale víc toho dělat nemůžeme.“ Byla jsem na dně a vlastně nejbližším člověkem, kterému jsem se mohla svěřit a čekat od něj útěchu, byl můj manžel Bedřich. Když přišel z práce domů, v kuchyni u kafe jsem mu tu zprávu s pláčem prozradila.

Tekly mi slzy, ale všechno, co jsem se v nemocnici dozvěděla, jsem mu vyložila. Čekala jsem slova útěchy.

Jak jinak, svěřujete-li svou bolest člověku, který má stát při vás v dobrém i zlém. Člověku, kterému jste věnovala valnou část života a ctíte ho a milujete… Překvapil mě ovšem zcela zásadně. „To je smutný,“ řekl stroze a to měla být slova útěchy.

A pak pokračoval: „Já ti taky musím něco říct. Rozhodl jsem se, že požádám o rozvod. Děti jsou už velké, mají své rodiny, nás jako dvojici už nepotřebují, stačíme jim každý zvlášť. A já si chci svůj život konečně užít po svém.

Někoho jsem si k tomu už našel, ale to není podstatné. Teď chci hlavně pryč a stěhuju se už zítra. Majetek po tetě je jen můj, to mi řekl advokát. Tobě nechám tenhle domek a auto.

Vlastně všechno.“ Po těch slovech jsem nevěděla, jestli mám dřív brečet, nebo hystericky řvát, zvracet, nebo otevřít šuplík a popadnout ten největší nůž na krájení masa a bodat a bodat. Nakonec jsem jen hlesla: „To je od tebe velkorysé.

Jdi hned a už se neukazuj. Nechci tě vidět už nikdy. Jsi zrůda.“

Milosrdně lžu

Poslechl.

Jak se ukázalo, kufřík měl připravený, všechno další oblečení a věci, které potřeboval, už měl odstěhované, což jsem ani nepostřehla, měla jsem jiné starosti. Ten večer jsem ještě zašla k mámě a dlouze jsem jí vysvětlovala, že je sice nemocná, ale operace není nutná, stačí jen dieta, nesmí pít alkohol a jíst to, co zatěžuje játra.

Byl dost nadlidský výkon zachovat klid a nesložit se přitom, nepadnout mámě kolem krku se slovy: „Umíráš, odcházíš, ztratím tě brzy a přitom tě tolik miluju!“. Zlehčovat rakovinu, to jde dost špatně.

Soudím ale, že doktor udělal správně, že tenhle způsob léčení zvolil. Pokud není pomoci, musíme alespoň člověku poslední chvíle ulehčit. Proč by se měla trápit, že má rakovinu a že umře. Každý umře, to je ostatně jediná jistota, kterou máme.

Není potřeba počítat dny, kdy už zubatá přijde. A máma pak vyprávěla nějaké příhody ze svého a pak i z mého dětství a přidala pár historek o bratrovi. Vzpomínala, jako kdyby věděla, že se konec blíží a ohlížela se dozadu.

Musím to vydržet

Tak jsem v tom mém domku pod náměstím zůstala sama a dál chodila do práce, jen abych zapomněla na na ten náhlý životní marasmus. Z práce rovnou za matkou, která se divila, že hubne a stěžovala si, že je jí občas špatně.

O Bedřichovi jsem jí neřekla, nechtěla jsem jí zbytečně zatěžovat problémy. Řekla jsem o něm jen našim dětem a od těch jsem se pár slov útěchu dočkala, na svého tátu se oba, Lída i Kája, opravdu  naštvali. A začali za mnou častěji jezdit.

O babičce jsem jim taky řekla, ale zapřisáhla jsem je, aby před ní dělali jakoby nic.

Je to všechno už rok zpátky, máma se drží, možná i díky tomu, že žije v částečné nevědomosti.O Bedřichovi vím jen to, že si užívá zřejmě dle svých představ, začal pít, střídá holky a peníze utrácí prý někde v kasinu. S ním to vezme asi krátký konec.

Všeho do času. Ona nějaká spravedlnost přece existuje… Milena (57), střední Čechy