Je to sice už hrozně dávno, ale odpustit to nelze. I když bych svým rodičům vlastně měla být vděčná za svého úžasného syna.
Ríša právě zaparkoval vůz před domem. Je přesně půl osmé. Ano, je vždy tak přesný, že by se podle něj daly řídit hodinky. To je něco, na co jsem při výchově u něj hodně dbala. Sama totiž miluji přesnost a nesnáším čekání.
Můj syn má ale i mnoho dalších skvělých vlastností. Je úžasný otec, manžel a v neposlední řadě i syn, který mi se vším pomáhá. Mám v něm naprostou oporu. A jsem šťastná, že jsem si ho vybojovala. A to doslova.
Rodičovské nepochopení
Ještě i v pubertě jsem si o svých rodičích myslela, že jsou celkem fajn. Měli sice různé mouchy, ale docela jsme spolu vycházeli. I když byli dost přísní, jak na mě, tak na bráchu.
Pak jsem ale poznala Davida a všechno okolo mě jako by přestalo náhle existovat. Zamilovala jsem se. Brzy jsem otěhotněla. David chtěl studovat a ani ve snu by ho nenapadlo kazit si život dítětem.
Bylo to sice hrozné zklamání, ale fakt, že zůstanu na dítě sama, mi zase tak neničil.
Vždyť tu mám rodiče, ty mi přece pomůžou. Babička s dědou.
Strašné zklamání
Jenže se stalo něco, co jsem vůbec nečekala. Rodiče se zásadně postavili proti tomu. Tlačili na mě, abych šla na potrat. O tom, že budu vychovávat dítě za svobodna s jejich pomocí, nechtěli ani slyšet.
Atmosféra byla k nesnesení, neustále jsme se hádali. Já ale trvala na svém. Těšila jsem se na miminko a byla jsem na něj psychicky připravená. Po jedné velké hádce, mě otec vyhodil z domu. Prý ať se vrátím, až dostanu rozum.
Bylo mi osmnáct a čekalo mě dost nelehké období. Dokázala jsem se o sebe i o mé miminko postarat. Jsem na to nesmírně pyšná.
Vztahy se urovnaly
Chvíli mi to trvalo, než jsem rodičům dokázala odpustit. Když bylo synovi deset let, pozvala jsem je na oslavu. Přišli, omluvili se mi a naše vztahy se začaly budovat nanovo. Dnes jsme běžně v kontaktu.
Pocity křivdy a nepochopení se mi podařilo zahnat díky tomu, že mám svého „vybojovaného“ syna. To je moje největší štěstí.
Drahoslava O. (51), Praha
