Během života se musíme vypořádávat s velkými životními paradoxy. I mě jeden takový potkal, když už jsem vůbec nedoufala, že svého syna ještě někdy uvidím.
Tomášek otevřel dveře. „Mami, nemáš hlad? Koupil jsem ti ten sýr, který máš ráda.“ Zavrtím hlavou. Hlad nemám a navíc mám momentálně naprostý pocit štěstí. Jsem tak vděčná osudu, že mě tohle všechno ještě potkalo.
Vždyť není to tak dávno, co jsem byla přesvědčená, že už Tomáška nikdy v životě neuvidím. Přitom to bylo kdysi moje vytoužené dítě, které jsem milovala za všech okolností.
Láska na první pohled
Dlouho jsme se s manželem snažili o miminko. Chtěla jsem dům plný dětí. Nakonec jsme se tedy rozhodli s mužem pro adopci. Dohodli jsme se, že bychom si do péče vzali co nejmladší dítě, nejlépe ještě miminko, abychom se o něj mohli starat od samého začátku.
Když na něj budeme mít vliv co nejdříve, jistě ho vychováme podle svých představ. Jenže pak jsme vešli do místnosti a já vzadu v koutě uviděla chlapečka. Byly mu už skoro tři.
Díval se dost nasupeně, ale když na mě obrátil ty velké hnědé oči a upřeně se na mě zadíval, bylo rozhodnuto.
Žádné miminko, ale tenhle klučina. Manžel měl sice trochu obavy, ale nedalo se už nic dělat. Byla to prostě láska na první pohled.
Brzy šel k nám domů
Adopce probíhala celkem rychle a bez problémů. Ukázalo se, že o „našeho“ Tomáška nemá nikdo zájem. Nejen rodiče, kteří se ho zřekli, ale i další zájemci o adopci ho považovali za problematické dítě.
A musím tak trochu přiznat, že se nemýlili. Tomášek byl od samého začátku dost velký divoch. Ale já ho milovala naprosto nezištnou láskou a mnohé jsem byla ochotná odpouštět.
I když jsme samozřejmě s manželem stanovily jasné hranice a snažili se o systematickou výchovu.
Tomášek byl naše velké potěšení. Vnesl nám do života nebývalou radost a pohodu.
Nastal neuvěřitelný obrat
Snad díky tomu, že už jsem se na otěhotnění tak zoufale nesoustředila, se to stalo. Po roce a půl, co u nás byl Tomášek, jsem zjistila, že jsem těhotná. Nastalo období velké radosti i obav.
Těšila jsem se na své dítě a zároveň se bála,aby se během těhotenství něco nepokazilo. Už v té době jsem zřejmě udělala tu chybu, že jsem se soustředila právě a jen na toto. Tomášek se najednou ocitl na vedlejší koleji a to se ještě ani miminko nenarodilo.
Velká rivalita
Když se narodil Jeník, byla jsem radostí bez sebe. Naštěstí jsem si uvědomila, že je tu Tomášek, který by neměl přijít zkrátka. Jenže už bylo zřejmě pozdě. Tomáš od prvního okamžiku, co jsem přišla z porodnice, Jeníka zavrhl.
Později se mezi nimi vypěstovala velká rivalita. A Tomáš začal dělat problémy. Dnes už vím, že tím na sebe chtěl především upozornit, protože si stále připadal jako ve stínu mého pravého syna. Tehdy jsem se ale jen rozčilovala a trestala.
Zmizel někde ve světě
Situace se vyhrotila v pubertě. Tomáš se chytil party, drog a nakonec od nás odešel. Definitivně. Vůbec jsem nevěděla, kde je, zda ještě žije. Uběhlo mnoho let. Můj rozmazlený syn se odstěhoval a vídali jsme se velice málo.
Manžel mi před pěti lety zemřel a já před půl rokem prodělala mrtvici. Skončila jsem na vozíku a můj vlastní syn mi řekl, že bohužel k němu jít nemůžu. Že má malé děti, je stále v práci a o mě by se neměl kdo starat.
Léta o nás věděl
Když už to vypadalo, že skončím někde v LDNce, objevil se v nemocnici Tomášek. Už několik let žil blízko nás a sledoval naši rodinu, ale styděl se přijít. Bál se, že se budeme zlobit. Teď se ale rozhodl, že se o mě postará.
Vzal si mě domů. Má příjemnou přítelkyni a malého chlapečka, usadil se, žeje spořádaný život. A na mě nikdy nezapomněl.
Božena J. (65), Sokolov