Jedna nenápadná černobílá fotografie změnila život celé naší rodiny k nepoznání. Děti s námi přestaly mluvit a vnoučata zlomila hůl nade všemi. Pravda vyšla najevo po padesáti letech.

Prožila jsem moc hezké dětství na malé vesnici. Ani mě nenapadlo, že bych mohla někdy žít ve městě! Ale stalo se. Po události, která měla být navždy zapomenuta, jsem odešla studovat do města a už se nevrátila.

Coby čerstvá sestřička jsem nastoupila do velké nemocnice a zde se seznámila se svým budoucím manželem. Po svatbě jsem zůstala bydlet ve městě, protože každodenní dojíždění už nepřipadalo v úvahu.

Ochota se mi krutě vymstila

Léta plynula a my s manželem vychovali dva krásné syny. Později se neplánovaně narodila naše dcerka Michalka. Všechny děti nám dělaly jen a jen radost. Do svojí rodné vesnice jsem jezdila sporadicky.

„Mami, jak to, že nejsem vůbec podobný tátovi ani tobě?“ zeptal se mě jednou nejstarší syn a držel v ruce takovou malou černobílou fotografii, kde byl v kojeneckém věku v kočárku. Důvod jsem moc dobře znala.

Nebyla totiž syn mého muže, ale sousedova syna, který mě znásilnil. Byl o hodně starší, než já. Taková ztracená existence. Alkoholik a povaleč. Ale nikdy by mě nenapadlo, že je něčeho takového schopen.

Toho odporného skutku se dopustil v opilosti, když jsem mu pomáhala otevřít dveře do jeho domu.

Šla jsme tehdy od kamarádky, a když se nemohl trefit klíčem do zámku, ochotně jsem to udělala za něho. On mě strčil dovnitř a já neměla šanci se ubránit. Tehdy jsem v šoku utekla domů a po měsíci zjistila, že jsem těhotná.

Nic jsem od něho nechtěla

Dítě, mého milovaného synka, jsem porodila v necelých šestnácti a starala se o něho, až do konce mých studií, maminka. Sousedé byli velmi bohatí, vlastnili obrovské lány polí, mnoho nemovitostí a také snad i nějakou chalupu nedaleko v horách.

Můj manžel, tedy muž, který syna vychoval, od nich nikdy nic nevzal, přestože mu opakovaně nabízeli velkou částku. „Jsou to špinavé peníze!“ křičel na mě, když jsem později naléhala, abychom se nechali odškodnit.

No, a teď můj už dávno dospělý syn hloubal nad fotografií, a já podlehla pokušení a vyjevila mu celou pravdu. Byla to obrovská chyba, jak se později ukázalo! „Mami, to snad nemyslíš vážně.

Tak my všichni tři splácíme hypotéky na byty a ty jsi zcela jistě dědičkou obrovského majetku!“ kroutil hlavou a hned dodal, že to tak nechá.

Všichni viděli jen peníze

Sousedův syn, ten co mě znásilnil, totiž neměl jiné děti a byl už starý a velmi nemocný. Také aby ne, když celý život jen pil a kouřil! Neměl vůbec nikoho. Žádné dědice a asi ani vzdálené příbuzné.

„Slyšela jsi o genetických testech? Nechám si je udělat a budeme bohatí!“ oznámil mi syn a hned vytáhl obálku s těmi testy. Druhý syn mu přizvukoval, měl na věc stejný názor. Jen já nesouhlasila. Všechno, co moji kluci zamýšleli, mi přišlo jako zrada.

Na mně a celém mém životě. Naštěstí dcera stála při mně. Byla asi citlivější, než kluci, kteří všechno brali racionálně. I jejich děti, naše vnoučata, stáli na straně rodičů. Už se viděli v luxusních autech a na exotických dovolených.

Jednou přišli všichni. Moji kluci i jejich kluci. Bylo nás v obýváku celkem devět a nakonec jsme na sebe řvali, jako by nás bylo snad sto. Už jsme jeden druhého ani nevnímali. Jen jsme si mleli tu svoji a nedokázali ustoupit.

Dopis mě překvapil

Čím víc na mě všichni naléhali, tím víc jsem trvala na svém. Nic podnikat nebudu a majetek nechci! Nakonec se i můj muž nakazil zlatou horečkou, jak celý ten cirkus pojmenovala trefně dcera.

„Jste jako hledači zlata. Asi se brzy povraždíte!“ řekla svým bratrům a práskla dveřmi. Od té chvíle už nebylo nic jako před tím. Vnoučata nám už ani nezavolala a naši kluci se neukázali. Trucovali a jejich manželky také.

Při tom jsme je obě měli tak rádi! Uplynul skoro rok a nic se neměnilo. Byla jsem zoufalá. „Asi jsem je špatně vychovala, ty svoje synáčky!“ říkala jsem si a utvrzovala se o svojí pravdě.

Potom mi pošťačka předala obálku a já ke svému údivu četla dopis napsaný roztřeseným stařeckým písmem.

To náš soused mě zval na návštěvu! Nedokázala jsem odmítnout. Zvědavost byla silnější.

Poprosil mě o odpuštění

Přemluvila jsem manžela, aby šel se mnou. Samotné se mi do toho doupěte zla nechtělo. Představovala jsem si toho mnoho, ale skutečnost všechny představy dalece překonala. V křesle seděl vetchý stařeček a vedle sebe měl kyslíkovou bombu.

Sotva mluvil. Pečovatelka mu každou chvíli podala sklenici s vodou, ve které si jen omočil suché rty. „Chci se ti za všechno omluvit. Nechci jít do hrobu s takovou vinou. Byl jsem tehdy opilý a nevěděl, co dělám!“ řekl a rozplakal se lítostí.

Potom mi podal nějaký úřední doklad: „Všechno jsem ti odkázal a moc tě prosím, abys dědictví přijala. Snad bude k užitku!! A tak jsem to tomu nešťastníkovi slíbila. Asi za dva dny umřel a ze mě se stala bohatá paní.

Majetek jsem spravedlivě rozdělila a zbytek dala na charitu. Ať přinesou užitek i ostatním, nejen nám!

Iva V. (67), Louny