Aby člověk něco se sebou udělal, chce to někdy zdravě se naštvat.  

Vždycky jsem věděla, že moje postava není dokonalá. Nikomu to ale nikdy nevadilo, ani manželovi, ani dětem. Svých pár kilo navíc jsem brala jako přirozenou součást sebe samotné. Až jednoho dne se něco změnilo.

Nebylo to příjemné

Pravdou bylo, že těch kilogramů jsem v poslední době přibrala ještě víc. Netrápila jsem se tím. Neměla jsem žádné zdravotní problémy. Jenže pak jsem náhodně zaslechla rozhovor jedné kolegyně v práci s jiným kolegou.

Bavili se o mně, aniž by tušili, že jsem na chodbě a slyším je. Probírali mojí postavu a vysloveně mě označili za tlustou. Kolega prohlásil, že nebýt mé nadváhy, byla bych prý pěkná ženská. A kolegyně dodala, že nechápe, proč se sebou něco nedělám.

Oba se shodli, že jsem na to nejspíš moc líná. Tenhle náhodně vyslechnutý rozhovor mě hodně zaskočil. V první chvíli jsem chtěla vstoupit do kanceláře a dát najevo, že jsem všechno slyšela. Pak jsem se ale zarazila.

Řekla jsem si, jestli ti dva náhodou nemají pravdu. A místo toho, abych se zlobila na ně, rozhodla jsem se, že něco změním.

Opravdu mě to bavilo!

Nenápadně jsem se zeptala svých blízkých, jestli bych neměla zhubnout. Jejich odpovědi byly slušné a částečně vyhýbavé, ale viděla jsem, že by proti tomu asi nikdo nic nenamítal. Vypracovala jsem si tedy plán, jak nadváhu shodit.

Vyškrtala jsem některé věci ze svého jídelníčku a naordinovala jsem si mnohem více pohybu. Začala jsem pravidelně chodit na procházky a později jsem si k tomu připojila i běh. Sama jsem se divila, že jsem se do ničeho nemusela nutit.

Nejprve to bylo trochu náročnější, protože moje tělo si odvyklo takovýmto činnostem, ale postupně jsem z toho měla opravdové potěšení. Váha šla opravdu dolů, celkem rychle.

Jednoho dne jsem pak znovu zaslechla, jak se kolega ptá kolegyně, jestli si všimla, jak jsem zkrásněla. Měla jsem z toho radost!

Alena R. (52), Brno