Po deseti letech samoty jsem si podala inzerát a nestačila se divit. Nápadníci se jen hrnuli, ale byli to samí podivíni. Ten nejslibnější přišel na rande s matkou.

Po rozvodu jsem zůstala sama a nevadilo mi to. Manžel mi nescházel. Byl to arogantní podvodník. Připravil mě o peníze a vystěhoval s pomocí právníka z bytu. Ocitla bych se tenkrát na ulici, nebýt mojí sestry, která mi hodně pomohla.

Ani děti jsme spolu neměli. Nestál o ně, dělal kariéru. „Jen bychom se kvůli nim zbytečně zatěžovali. Život přece může být hezký i bez nich, no ne?“ říkal vždycky, když jsem na tohle téma zavedla řeč.

Kamarádka mi promluvila do duše

Vlastně vůbec nevím, proč jsem od něho neutekla. No, doplatila jsem na to pořádně a v pětačtyřiceti začínala úplně od nuly. Ale nebyl to konec světa, jak se říká. Spíš nový začátek!

Od sestry jsem se po čase odstěhovala do hezkého podnájmu a začala si žít po svém.

Najednou jsem měla čas i na sebe a svoje koníčky. Ráda jsem fotila přírodu a občas mi nějaká fotka vyšla i v místních novinách, na což jsem byla náležitě pyšná. Potom jsem úplně náhodou dostala nabídku vést v místním centru fotografický kroužek pro děti.

Po chvilce zdráhání a ostychu jsem to zkusila a našla novou náplň života. Mohla jsem být konečně s dětmi a těšit se na každou společně prožitou chvilku. Roky ubíhaly a byla to opět moje sestra, kdo mi otevřel oči.

„Nechci ti do ničeho mluvit, ale nepřemýšlíš o nějakém chlapovi? Vždyť bys nemusela být stále sama!“ řekla mi jednou u kafíčka a já jí musela dát za pravdu.

Jeden mi byl sympatický

Večer mi bylo smutno snad každý den. Ráda bych si s někým povídala a ráda se o někoho opřela. Být na všechno sama nebyl žádný med. S inzerátem mi pomohly moje děti z kroužku. Svěřila jsem se jim, že bych se ráda s někým seznámila.

Hned mi začaly dohazovat nejrůznější strýčky. Musela jsme se těm malým mudrlantům smát. Byli všichni tak roztomilí. Až jedna holčička navrhla něco smysluplného: „Zadám tě do seznamky na internetu. Uvidíš, jaký bude o tebe zájem!“ řekla přesvědčivě.

Měla pravdu, zájem byl, ale kvalita „zboží“ mizerná. Pár ženáčů se zájmem jen o nezávazné schůzky, několik alkoholiků soudě podle jejich vzezření a také podvodník, který si chtěl půjčit peníze hned na první schůzce.

Potom mi napsal mail jeden na pohled slušný a inteligentní pán. Hezky napsaný seznamovací dopis mě docela dojal. Psal, jak měl rád maminku a staral se o ni do poslední chvíle. Pocítila jsem jakési souznění na dálku, přestože jsem ho vůbec neznala.

Záhadná nádoba

Dali jsme si sraz v místní cukrárně. Když vstoupil, hned jsem věděla, že je to on. Vysoký a takový nesmělý. V jedné ruce držel rudou růži v druhé tašku. „Asi jde z práce,“ pomyslela jsem si a pokynula mu, aby si přisedl.

On se mile usmál a hned se dal do hovoru. Po chvilce se sehnul k tašce a cosi z ní vytáhl. Nějakou kovovou vázu či co. Postavil ji na stůl vedle kávy a pokračoval v hovoru. Já nemohla od té podivné nádoby odtrhnout oči.

Musela jsem stále přemýšlet, co to je? „Prosím, nechci být dotěrná, ale co je to za zvláštní nádobu? Musím na ni pořád koukat a nevím, co to je?“ zeptala jsem se nejmileji. Zvědavost mi prostě nedala. „No to je máma.

Beru ji všude s sebou, aby jí samotné nebylo smutno!“ odvětil jakoby nic. Ta nádoba byla urna s jejím popelem! „Šílenec!“ pomyslela jsem si a leknutím jsem zavadila o hranu stolu. Nádoba spadla a obsah se vysypal na podlahu. Raději jsem utekla.

Iva P. (58), Karlovy Vary