Duchové zemřelých si umí vynutit pozornost, když chtějí něco sdělit. 

Měli jsme v Praze velký byt, který jsme plně využívali pro svoji početnou rodinu. Když se ale děti rozletěly do světa a každý z potomků si našel bydlení jinde, rozhodli jsme se s Erikem, mým manželem, že byt prodáme. Pro nás dva samotné by byl příliš velký.

A protože ceny v hlavním městě vyrostly raketovým tempem a náš byt byl v žádané lokalitě, dostali jsme za něj opravdu hodně peněz. Za část z nich jsme si koupili malý byt, který dvěma starším lidem postačoval.

Část jsme rozdali dětem a ještě nám zbylo na koupi malé chaty v horách, kam jsme chtěli jezdit trávit nějaký čas v roce.

Podivná postava mezi stromy

Chatu jsme si s Erikem velice oblíbili. Původně jsme tam chtěli trávit jen teplé jarní a letní dny, ale ukázalo se, že je bez problémů obyvatelná i v chladnějším období.

Na první podzimní týden, který jsme tam strávili, ale do smrti nezapomenu, protože nás tam potkalo něco hrůzostrašného. Vydali jsme se tehdy s Erikem na procházku do lesa. Bylo typické podzimní počasí, drobně mrholilo a nad lesem se vznášela mlha.

Kráčeli jsme pomalu a povídali jsme si. V tom se manžel zarazil. Chytil mě za ruku a pošeptal mi, ať se podívám nalevo od sebe, ale ať se neleknu. Rychle jsem pohlédla požadovaným směrem. Málem jsem opravdu vykřikla úlekem nad tím, co jsem spatřila.

Mezi stromy stála podivná postava. Jednalo se o starší ženu. Měla ve tváři zvláštní výraz, trochu nepřítomný a trochu smutný. Její pohled byl úplně prázdný. Působila jako přízrak, který není z tohoto světa.

Pár vteřin jsme tak oba s Erikem stáli a starou ženu pozorovali. Ta potom pohnula paží a ukázala směrem do lesa, abychom ji následovali. Začala se vzdalovat tím směrem, ale nebyla to obyčejná lidská chůze, protože její tělo se mírně vznášelo nad zemí!

Šli jsme tam i druhý den

Samozřejmě, že jsme se s manželem za tím děsivým přízrakem nevydali. Místo toho jsme rychle zamířili zpátky do chaty. V první chvíli jsme si říkali, jestli nemáme raději odjet.

Mráz mi běhal po zádech při představě, že by to tajemné stvoření mohlo třeba v noci chodit kolem chaty nebo dokonce vstoupit dovnitř! Pak jsme se ale rozhodli zůstat. Hodně jsme o tom, co jsme viděli, diskutovali.

Dodávali jsme si odvahu jít na to místo další den znovu. Erik měl totiž dojem, že ten přízrak nám nechce ublížit, jen si přeje nám něco sdělit. Tehdy ještě netušil, že má skutečně pravdu.

Druhý den bylo o něco lepší počasí, ale slunce stejně na obloze nesvítilo. Vydali jsme se na stejné místo jako včera, s tím, že jsme byli připraveni na to, co nás tam může čekat. Tentokrát se dlouho nic nedělo.

Už jsme chtěli odejít, když se přízrak staré ženy ze včerejška objevil znovu. Choval se úplně stejně jako předtím. Ani já jsem teď už neměla pocit, že by nám ta bytost chtěla ublížit. Proto jsme vykročili směrem, kterým nám ukazovala, a následovali ji. Pocitu napětí jsem se úplně nezbavila, ale vedle manžela jsem se nebála.

Byla tam lidská kostra!

Přízrak nás zavedl na odlehlé místo – a tam náhle zmizel. Chvíli jsme ještě stáli a pak jsme se otočili a šli zpátky. V tom se žena znovu objevila a celá situace se opakovala. Erik mi řekl, že na tom místě, kde dvakrát zmizela, se asi něco skrývá.

Prý možná poklad, možná stopa nějakého zločinu. A opravdu, v nedalekém křoví jsme našli lidskou kostru! Zavolali jsme policii.

Později se ukázalo, že se jednalo o pozůstatky staré paní s Alzheimerovou chorobou, která kdysi v zimě zmizela z jedné vzdálenější vesnice, a kterou pak už nikdo nenašel.

Díky tomu, že nás její duch upozornil na místo, kde kdysi zřejmě zemřela vyčerpáním, se stará záhada vyřešila. Vzpomínka na ten děsivý přízrak ale nikdy z mojí hlavy nezmizí!

Vladimíra S., (61), Praha