Vúdú nejsou žádné jehly napíchané do panenek, ale kontakt s různými bytostmi podobnými lidem. Není to ale pro každého!
Stejně jako většina lidí jsem si i já pod slovem „vúdú“ představovala tajné rituály, černou magii a propichování loutek ve snaze někomu ublížit. Tenhle dojem jsem získala z různých filmových hororů. Pak jsem jednoho dne potkala zajímavou ženu, která mi o vúdú řekla víc.
Zajímavá nová známá
Bylo to na návštěvě u Evy, kolegyně z práce. Přišla k ní zrovna i její kamarádka Magda. Eva nás seznámila a řekla, že si určitě budeme mít o čem povídat. Věděla, že mě zajímají věci jako astrologie nebo magie.
A s Magdou jsme opravdu našly společnou řeč, až mi bylo Evy líto, že se do našeho hovoru nemůže moc zapojit. To nejzajímavější ale přišlo skoro nakonec. Magda mi řekla, že ji v poslední době zajímá právě vúdú.
Reagovala jsem nejdřív tak, jak by to asi udělala většina lidí. Podívala jsem se na svoji novou známou podezřívavě. Všimla si toho a uklidňovala mě, že nejde o nic špatného, co by druhým mělo škodit.
Pokud prý budu mít zájem, můžeme se sejít někde u kávy a ona mi řekne víc. Probudila moji zvědavost a souhlasila jsem.
Začalo mě to bavit
Když mě Magda trochu víc zasvětila do toho, co vlastně vúdú je, připadalo mi to najednou všechno docela roztomilé. Zjistila jsem, že vůbec nejde o žádné čáry s panenkami, ale o kontakt s různými duchy, kteří mají lidskou podobu a lidské vlastnosti.
Lidé se s nimi snaží spřátelit, obětovat jim nějaké jejich oblíbené pochutiny (často alkohol) a žádají je o pomoc v běžných životních záležitostech. Stejně jako v každé „magii“ i tady jsou temné síly, se kterými není dobré si zahrávat.
To jsem samozřejmě ani neměla v úmyslu. Zeptala jsem se Magdy, jestli už zkoušela nějakého takového ducha vúdú kontaktovat. Tvářila se trochu zaskočeně a pak přiznala, že ano a že se jí staly zvláštní věci. Nechtěla o nich ale mluvit. Nesnažila se mě ale přemlouvat, abych něco takového nevyzkoušela i já sama.
Na kontakt jsem čekala marně
Koupila jsem si o vúdú jednu z mála knížek, které u nás vyšly a pečlivě jsem ji prostudovala. Manžel se na mě díval trochu jako na blázna, ale to on vždycky, když jsem třeba začala mluvit o horoskopech a podobné tématice.
Pochopila jsem, že když chce někdo navázat kontakt s duchy vúdú, musí nejprve poprosit jednoho z nich, aby „otevřel bránu do jejich světa“.
Tohle zprostředkování měl na starosti Papa Legba, většinou zobrazovaný jako starší muž, který kulhá, protože kráčí mezi dvěma světy. Podle návodu z knížky jsem se s ním zkusila spojit a čekala, jestli přijde nějaká odezva.
V následujících dnech se ale nic takového bohužel nestalo. Obrnila jsem se trpělivostí a zkoušela to dál.
Myslela jsem, že je to bezdomovec
Asi dva týdny od mého prvního pokusu navázat kontakt s Papa Legbou někdo zazvonil u dveří. Studovala jsem zrovna knížku o vúdú a měla jsem ji v ruce. Za dveřmi stál podivný muž se slaměným kloboukem na hlavě. Působil dost otrhaným dojmem.
Díval se na mě, ale nebyl to zlý pohled. Můj první dojem byl, že nějaký bezdomovec přišel prosit o jídlo. Obrátila jsem knížku tak, aby nebylo vidět, o čem je. Neznámého jsem trochu roztřeseným hlasem pozdravila a zeptala se, co si přeje.
Odpověděl jen pokývnutím hlavy. Potom prstem ukázal na knížku a velmi rázně a odmítavě zavrtěl hlavou. Opakoval to několikrát. Pochopila jsem z jeho výrazu, že se raději nemám ve vúdú o nic pokoušet, protože na to nejsem připravená.
Muž se potom otočil a kráčel pryč. Velmi výrazně kulhal. Okamžitě mi blesklo hlavou, že to byl sám klíčník brány do světa vúdú, Papa Legba. Zjevil se mi, aby mě varoval. Když jsem o tom vyprávěla Magdě, myslela si přesně to samé.
Vzala jsem to vážně, o vúdú si už jen čtu a o nic se nepokouším. Třeba na to budu připravená někdy v budoucnosti.
Klára T., (50), Ostrava