Mamánek, lenoch a věčný váhal. Tak se říkalo mému kolegovi, ale já s tím nesouhlasila. Potřeboval jediné. Energickou ženu, která by ho postavila do latě!

Můj nový kolega mě hned první den překvapil. Nejen, že se představil a usmál, ale hned se nabídnul, že nám všem uvaří kávu! Musím přiznat, že jsme z toho byly s ženskými v šoku.

Byl totiž na vyšší pozici a my jen takové kancelářské myšky, co plní příkazy a drží ústa.

On, inženýr, si mohl poroučet! Byl ale nejen skromný, ale i milý.

Byl jako moji synáčkové

Okamžitě jsme ho začaly milovat. Samozřejmě jen obrazně, protože jemu táhlo sotva na třicet a my všechny byly dámy ve zralém věku, jak se kulantně říká adeptkám na důchod. Já si nepřipadala zralá, ale přímo přezrálá.

Ne, že bych byla nějaká ježibaba, ale zdraví mi už tak nesloužilo, jako dřív a energie jsem už také neměla na rozdávání. Navíc, doma mě stále čekala druhá směna jako zamlada. Moji dva synáčkové bydleli stále doma a nemínili se osamostatnit.

Na co také. Ráno vypadli do práce a večer mohli, aniž by s čímkoli pomohli, zasednout k bohatě prostřenému stolu. Teplá večeře byla samozřejmostí a čerstvě vyprané a vyžehlené prádlo také. O to víc jsem zbožňovala svého nového kolegu Radima.

Jenže, šeredně jsem se v něm spletla!

Vyhrožoval do telefonu

Neuplynul ani měsíc, když jsem v něm rozeznala stejné příznaky mamánkovství jako u svých synů.„Bydlím u mámy a nic mi neschází,“ přiznal Bořek jednou při kafíčku a dodal: „Alespoň ušetřím za nájem.

Sbírám totiž modely autíček!“ Pomyslela jsem si, zda není trochu na hlavu ve svém věku, ale on to ještě vyšperkoval: „Máma mi připravila moc dobrou svačinku, vezmete si se mnou?“ Nevěděla jsem, zda se mám smát nebo brečet.

Chudák jeho maminka, má doma to samé, co já. Jenže ona byla navíc invalidní, a sotva se mohla hýbat. Jejímu synáčkovi to zjevně nevadilo. Naopak, byl to velký sobec!

Jednou jsem totiž úplně náhodně vyslechla jeho telefonát, kdy mamince přímo zakazoval odjet do lázní.

„No mami, a kdo se o mě bude starat? To snad nemyslíš vážně!“ skoro křičel do telefonu, a když si všimnul mého udiveného pohledu, dodal: „No pochopíte to? Ona by teď, když dělám kariéru, klidně odjela a nechala mě chodit ve zmuchlané košili!“

Potřeboval metrnici

Tak to už bylo na mě dost. O pauze jsem všechno řekla ženským z kanceláře, ale ony jen krčily rameny. Prý, co je komu do toho! Mně ale bylo. Brala jsem si to tak trochu osobně. Přece musí existovat nějaká hranice!

Přece se mi ženské nemůžeme nechat takhle zotročovat! Cestou domů jsem vymyslela plán.

Svého rozcapeného kolegu ožením! Najdu mu nějakou metrnici, aby si ho vycepovala. A až se mi to podaří, najdu nějaké ženské i pro svoje kluky. Hned večer jsem se pustila do díla. Vymyslela jsem lákavé Inzeráty a rozeslala je na nějaké seznamky na internetu.

Konečně se mi nudné školení z počítačů hodilo! Neuplynul ani den a už jsem měla v poště na počítači nějaké odpovědi. O chlapy byla evidentně nouze.

Třetí slečna byla ta pravá

První uchazečkou byla téměř čtyřicetiletá paní s třemi dětmi. „Hýčkala bych si ho a udělala, co bych mu na očích viděla!“ slibovala, ale netušila, že mi jde o opak. Další nápadnici jsem vyřadila kvůli silně namalovaným víčkům a rtěnce rudější než krev.

To bych tomu ťulpasovi nemohla udělat, tak zlá jsem nebyla. Třetí slečna, s kterou jsem se sešla, byla taková milá holka. Vystudovaná zdravotní sestra mi připadala rázná a taková, tak říkajíc od rány. S ničím se dlouho nepárala.

S názorem na mého kolegu Bořka také ne. „No, tak toho nechci. Když slyším, co mi o něm říkáte… Musela bych ho snad zmlátit, kdyby se takhle choval!“ Trvalo mi dlouho, než jsme ji přemluvila. Musela jsem ho vynachválit a dokonce si i trochu vymýšlet.

Láska na první pohled

„Potřebuje právě vás! Jen vy ho můžete převychovat k obrazu svému. Má ale dobré jádro a je hezký!“ lákala jsem ji a ona snad jen kvůli mně kývla. První rande se mělo konat hned! Okamžitě!

Odvedla jsem ji totiž rovnou na pracoviště a Bořkovi ji představila jako svoji neteř.

Spolkl mi to i s navijákem. Bylo zřejmé, že v sobě mladí našli zalíbení! Jenže, všechno nešlo podle mého předem promyšleného plánu. Bořek sice o krásnou Helenku stál, ale pohodlí mu bylo milejší.

Svoje syny ožením taky

„Tak co, Boříku, měl jste včera rande?“ ptala jsem se zvědavě, ale odpověď mě zklamala. „No, měl jsem mít, ale usnul jsem. Už jsem raději ani Helence nezavolal, aby mi nevynadala! To víte, je na mě moc přísná!“ přiznal.

Já ale zavětřila komplikaci: „Bořku, okamžitě volejte a něco si vymyslete! Nemoc, pracovní cestu nebo dostanete kopačky. To byste nechtěl, nebo ano?“ Prostě, lásku si Bořek musel poctivě zasloužit. Odstěhoval se od maminky, aby měla konečně klid.

A košile si žehlí sám! Mně už zbývá jen maličkost. Vlastně dvě maličkosti! Najít ženy pro svoje dva synáčky!

Radka P. (56), Litvínov