Zdědit nemovitost a nějaké peníze k tomu, je jistě důvod k radosti. Také jsme se radovali, než jsme zjistili, že dědictví je prokleté a přináší nám jen samé neštěstí!

Obálka s modrým pruhem mě trochu děsila. Co se dozvím, až ji otevřu? Představovala jsem si, že se mně i celé rodině rázem změní život. Jenže, v obálce byl jen dopis od notáře, že se mám dostavit k jednání.

Termín byl stanoven skoro za měsíc. Napadlo mě, že než se dočkám, asi puknu zvědavostí. Co budu celý měsíc dělat a jak se zabavím, ale nemyslela jen na to jediné? Na peníze! Je to ošklivé přiznat, ale bylo to tak.

Manžel byl lenoch

Celý život jsem znala jen škudlení. Dětství prožité jen s matkou a dvěma sourozenci bylo ve znamení bídy. Často nebylo ani na obědy ve školní jídelně, a to byly tenkrát hodně levné!

Jenže, máma coby dělnice brala pár korun a když žádala na sociálce o nějaký příspěvek, bylo jí řečeno, že můžeme dát nás děti do dětského domova, když nezvládne vyjít s poctivou dělnickou výplatou.

Vyučila jsem se a byla pevně rozhodnutá se mít dobře. Jenže, vzala jsem si lenocha, který stále jen marodil a vymýšlel si nějaké nemoci.

„Martičko, bolí mě noha, jdu k lékaři,“ oznámil mi ráno a odpoledne líčil, že od obvodního šel na chirurgii a cestou to vzal přes kožní.

To by bylo, aby mu nějaký povolný lékař nevypsal neschopenku. Časem se mi ho podařilo přece jen trochu převychovat, ale žádná sláva to s ním nebyla. Všechny starosti včetně těch finančních prostě ležely na mých bedrech.

Všichni jsme se pohádali

Naštěstí si moje děti ze svého otce příklad nevzaly a vyrostli z nich poctiví a pracovití lidé. Nějaká výhra v loterii nebo dědictví bylo tím posledním, co bych čekala a přesto se mi podařilo dědit.

Dům a peníze, které jsem měla získat, byly od nějaké tety z druhého kolena, kterou jsem nikdy před tím neviděla, ani o ní neslyšela. Přesto mě nyní čekalo dědictví, které mohlo změnit můj život k lepšímu.

„Tak tedy přistoupíme k výčtu vámi zděděného majetku,“ řekl suše notář a zadíval se do těch svých lejster.

Po chvilce mlčení, kdy jsem napětím málem omdlela, mi sdělil, že se stávám majitelkou velké vily, mnoha set tisíc korun a nějakých šperků a starožitných obrazů.

„Můžete ale dědictví odmítnout!“ dodal, dle mého tehdejšího mínění celkem zbytečně.

Byla jsem pro ně vzduch

Večer jsem uspořádala oslavu a syny i manžela seznámila s nově nabytým majetkem. Čekala jsem jásot a také návrhy, jak s tím vším naložíme. Ale dočkala jsem se jen jedné obrovské hádky!

„Už dávno chci podnikat, vilu prodáme!“ řekl starší Libor a mladší Přemek mu hned oponoval: „Tak to tedy ne.

Vila se prodávat nebude. Vždyť na kontě je peněz dost. Rozdělíme si je rovným dílem!“ „No, no, chlapečci, já si koupím pořádné auto a teprve potom se uvidí, kolik na kontě zbude,“ uzemnil syny manžel, aniž by se na mě podíval.

Vlastně, aniž by se na mě vůbec někdo podíval. Nikoho nenapadlo, že jsem to byla já, kdo dědil! Moje mínění a moje názory jakoby v tomhle mužském spolku neměly vůbec žádnou váhu. I já měla svoje představy, jak majetek využít.

Třeba přebudovat vilku na malý penzion. Nebo také věnovat něco na charitu. A jen na pořádnou dovolenou! A nějaké té zkrášlovací proceduře bych se také nebránila.

Ošklivé překvapení

Jenže, pro všechny jsem byla jen vzduch. V noci jsem si poplakala, ale umínila si, že se nenechám zlomit. Hned ráno si vzali všichni volno z práce. Čekala nás prohlídka vily. Několikahodinová jízda autem se samozřejmě odehrávala v duchu dohadů a hádek.

Na místo jsme dorazili úplně vyčerpaní. „Au, to bolí!“ uslyšela jsem výkřik odněkud ze sklepa. Manžel se skutálel po vratkých schodech a nalomil si kotník. S nějakou provizorní dlahou jsme ho vyzvedli v nemocnici a zkroušeně se ubírali k domovu.

To nám to štěstíčko pěkně začalo, říkala jsem si a netušila, že další špatná zpráva na mě čeká s poštovní schránce.

Další obálka od notáře!

„Že by další dědictví?“ Říkala jsem si skepticky. Naštěstí jsem na verdikt nemusela čekat dlouho.

Místo majetku jen ošklivý obraz

„Vaše dědictví, které jste převzala, je zatíženo nějakými dluhy. Budete se muset s věřiteli vypořádat!“ oznámil mi notář a poučil o všech právních krocích. Kdyby to nebylo tak absurdní, musela bych se mát.

To jsme si toho majetku moc dlouho neužili! Ukázalo se, že moje neznámá tetička hrála karty o peníze. Byl to její velký koníček a dlužila, kam se podívala. Na zaplacení všech jejích finančních závazků padla nejen vila, ale všechny peníze z konta.

A toho zařizování, papírování, převodů…Po půl roce mi z toho povedeného dědictví zbyla jen jedna starožitnost. Obraz tetičky!

Marta P. (63), západní Čechy