Můj syn dopustil, aby jeho děti ztratily domov a své bezpečí. Nějaký čas přede mnou hrál divadlo, že je vše v pořádku. V pořádku nebylo vůbec nic a já to vůbec netušila.

Eliška s Románkem sedí způsobně u stolu a dost hltavě do sebe házejí jeden knedlík za druhým. Jsou chudáčci hladoví. Už jsme sice dopoledne vyplenili skoro celou cukrárnu, ale nemůže jim to přece stačit.

Vždyť za posledních pár týdnů si toho užili víc než dost. Zaslouží si pořádnou hostinu a trochu opravdového zázemí. Bolí mě u srdce, že jsem jim to nemohla dát dřív. Když já ale vůbec nic netušila. Můj syn mi lhal, jako když tiskne. Jsem na něj strašlivě rozzlobená.

Spořádaná rodinka

Když se můj syn Petr před deseti lety ženil, byla jsem velmi spokojená. Vybral si podle mého vkusu skvělou manželku. Byl tehdy docela úspěšný v zaměstnání a vzali si proto s Terezkou hypotéku na pěkný byt.

I snacha celkem slušně vydělávala a hypotéku dokázali splácet i tehdy, když zůstala na mateřské s dcerou Eliškou. Byla to takové pěkná rodinka. Občas jsem jim s hlídáním pomáhala. Někdy jsme společně vyrazili někam posedět, popovídat si.

Měli jsme dobré vztahy

Se synem i jeho rodinkou, do které později přibyl ještě malý Románek, jsme s manželem měli dobré vztahy. Byli jsme přesvědčeni, že se jim daří dobře, že se mají rádi a že je vše v pořádku.

Ani jsme si proto nevšimli, že se naše kontakty začaly postupně omezovat. Vídali jsme se stále míň a míň. Syn prodal byt v našem městě a přestěhoval se do jiného, většího města i většího bytu. Dojíždět za nimi už bylo obtížnější.

Začal jezdit sám

Po čase za námi začal jezdit dost často jen sám Petr. Jeho žena s našimi vnoučaty přijížděla jen občas. Děti měly různé kroužky a povinnosti ve škole. Snacha zase po celotýdenní práci v zaměstnání, řešila o víkendu chod domácnosti.

Chápali jsme to. Také syn se nikdy moc nezdržel, protože měl hodně práce. Dřel i o víkendu. Ukázal nám na mobilu pár fotek, řekl poslední novinky a hlavně nás neustále ubezpečoval, že je všechno v pořádku.

Přijeli až na Štěpána

Vždy jsme k synovi jezdívali na Vánoce. Štědrý večer jsme trávili u něho, přespali tam a teprve na Štěpána jsme jeli domů. Ten poslední rok to bylo ale úplně jinak.

Petr se vymluvil, že je jeho žena nemocná, že letos moc Vánoce připravovat nebudou, ale že za námi s dětmi přijede na Štěpána.

Byla to velice rozpačitá návštěva. Děti byly dost zaražené a neustále se snažily vyhýbat mým otázkám. Zeptala jsem se syna, zda se něco děje. Ale odpověděl mi jako vždy, že je všechno v pořádku, abych si nedělala starosti.

Divné loučení

Když ale Petr s dětmi odjížděl, loučil se se mnou i s manželem tak nějak divně. Nevěděla jsem zcela jistě, co mi na tom připadá divného, ale měla jsem z toho divný pocit. Děti mi ze zadního sedadla vozu, který se rychle vzdaloval, mávaly.

A na mě padla velká tíseň. Děje se něco nepěkného. První mě napadla manželská krize. Možná, že to Petrovi doma neklape. Dlouho jsme nad tím s manželem spekulovali. Mezitím nám ale syn zavolal a řekl, že celá rodina odjíždí na dovolenou do Thajska.

Prý si potřebuje trochu odpočinout od práce. A teď v té zimě se u moře a na sluníčku pěkně zahřejou. To nás uklidnilo. Kdyby byla rodinná krize, určitě by nikam společně na dovolenou neodjeli.

Návrat se nekonal

Čekali jsme s manželem trpělivě na nějaké zprávy z dovolené a pak i na to, až se ozvou, že už se vrátili. Nic takového se ale nestalo. Rozjeli jsme se proto s mužem k nim domu. A málem jsme oba z toho šoku nevyvázli živí.

V bytě, který koupil můj syn, bydlel někdo jiný. Postupně jsme tak začali odkrývat neuvěřitelný příběh, o kterém jsme neměli ani potuchy.

Byl hrozně zadlužený

Náš syn se strašlivě zadlužil. Bylo na něj několik exekucí. Sebrali mu i byt. Ze všeho nejhorší ale bylo, že můj syn s manželkou i dětmi nebyli nikde nalezení a nikdo o nich nic nevěděl.

Mobil syna, snachy i Elišky byl vypnutý. Padla na mě děsná hrůza. Upadla jsem na ulici jak podťatá a přivodila si otřes mozku. Dostala jsem se tak do nemocnice a museli jsme s manželem ve městě proto ještě zůstat.

A to bylo velké štěstí.

Neuvěřitelné setkání

Druhý den cestou parkem na nádraží jsme náhle uviděli Elišku a pak i Románka a snachu. Žili už několik dní na ulici. Když je vystěhovali z bytu, Petr prý utekl a od té doby nikdo neví,kde je.

Snacha neměla kam jít. Nám zavolat se styděla. Syn se zřejmě někde skrývá před věřiteli. Mám na něj hroznou zlost, ale zároveň doufám, že se má dobře.

Vanda K. (65), jižní Morava