Celoživotní boj o jednoho muže skončil pro mě i sestru překvapivě. Po dvaceti letech jsme uzavřely mír a svorně se o něho dělíme.

Moje o rok mladší sestra byla odjakživa pěkné kvítko. Musela jsem jí ve všem vyhovět a ustoupit. Vždycky! Jinak by nedala pokoj ani mně, ani rodičům. Maminka mi vždycky domlouvala, že musím být tolerantní, protože jsem starší.

Ale co znamená jeden rok? Časem jsem přestala vzdorovat a přizpůsobila se. Nic jiného mi nezbývalo.

Odvedla mi přítele

Otec se do našich „holčičích“ rozepří nikdy moc nevměšoval. Po jeho smrti se ale všechno ještě zhoršilo. Ségra prostě musela mít všechno, na co ukázala! „Mami, koupíš mi nový kabát?“ zeptala se třeba, přestože jsem byla na řadě já.

Dva kabáty za jeden rok prostě maminka finančně nezvládla a tak jsme se střídaly. Ale nakonec samozřejmě vyhrála sestra. Prý, aby byl klid! Když jsme dospěly, myslela jsem, že si budu žít konečně po svém.

Sestra se odstěhovala a našla si přítele. Moc hodného a pracovitého. Tajně jsem doufala, že se změní a stanou se z nás kamarádky, ale opak byl pravdou. Stačil k tomu jediný okamžik. A to sice, když při náhodné návštěvě uviděla sestra mého partnera.

Žili jsme spolu už rok a schylovalo se ke svatbě. Alespoň jsem si to myslela. Od chvíle, kdy ho sestra zmerčila, nedala pokoj. Byla u nás pečená vařená a nakonec zvítězila. Mého přítele si odvedla a toho svého vykopla z bytu!

Stále si nás střídal

Zůstala jsem sama a zatrpklá. Takový podraz jsem jí prostě nedokázala odpustit. Přemýšlela jsem, jak jí všechno vrátit i s úroky. Jediné, co mě napadlo, bylo získat svého Jindru zpět! Nevadilo mi, že mě také zradil.

Viděla jsem jen tu pomstu, která bude jistě hodně sladká! Trvalo dva roky, než se mi to povedlo. Jindra se vrátil ke mně a ji opustil tak, jako kdysi mě. „Tak to se ti povedlo!“ vyjela na mě sestra a dodala: „Čekám s Jindřichem dítě!“ Myslela, že mě ohromí, ale mně to bylo jedno.

Dítě jsem totiž čekala také. A také samozřejmě s ním! Narodily se nám holčičky a byly si podobné jako vejce vejci. Ta její byla starší jen o měsíc, než ta moje. Sestřina dcera se jmenovala Iva a ta moje Ivanka.

Bylo to zvláštní, ale já ke své neteři cítila zvláštní vztah. Jako by byla moje! Jindřich se o ni staral nejlépe, jak mohl. No, staral se zřejmě i o její matku, protože v den dceřiných pátých narozenin nepřišel domů a zůstal u sestry. Už zase!

Vrátil se ke mně

Jen mi zavolal. Prý to musím pochopit. Nemohla jsem tomu vůbec uvěřit. Vyhlásit boj a znovu se prát o toho proradného chlapa se mi už vůbec nechtělo. Nechala jsem to být a věnovala se jen dceři Ivance.

Byla krásná jako z obrázku. Nezlobila a nic si nenutila. Lepší dceru jsem si nemohla přát ani ve snu. Brala jsem ji jako dárek za všechno, co jsem musela doposud se  sestrou a vlastně i Jindřichem vytrpět.

Svoji milovanou neteř jsem od té doby neviděla a moc se mi po ní stýskalo. Jednou večer zazvonil u našich dveří Jindra. V ruce malý kufřík a přes záda batoh. A prý, zda může přespat. Moje setra ho totiž po obrovské hádce vyhodila z domu! „Ta tvoje ségra hrozně žárlí.

Vtrhla k nám do podniku a udělala mi před všemi kolegy hroznou scénu. Nikdy jsem ti nevěřil, ale ona je opravdu šílená!“ řekl a mně jeho slova zněla jako rajský balzám. Okamžitě jsem souhlasila, aby u nás přespal.

Vždyť to byl otec mého dítěte, tak přece bych ho nevyhnala na mráz.

Změnil názor a opět zůstal u ní

Samozřejmě v mém rozhodnutí sehrál roli i pocit zadostiučinění, který jsem pocítila. No, nějak se to zvrtlo a zůstal u mě několik dalších let. Už to nebyla taková ta žhavá láska, spíš jen příměří a tolerance.

Ale Ivance byl dobrým otcem a já zase mohla vídat Ivušku, svoji neteřinku. I sestra se trochu uklidnila a už nedělala takové scény jako zamlada. Kamarádky jsme nebyly, ale nepřítelkyně už také ne. „Majdo, půjčíš mi Ivanku na víkend? Jela bych s holkami někam na výlet.

Abych si jich užila!“ navrhla mi sestra a já byla jejím nápadem docela dojatá. Že by se konečně umoudřila a dostala po letech rozum? Nadšeně, nebo spíš úplně naivně jsem souhlasila. K mému překvapení se Jindřich v sobotu ráno sbalil a prý, že jede s nimi.

Já jaksi nebyla zvaná. Samozřejmě to dopadlo tak, jak jsem předpokládala. Historie se už, kdo ví pokolikáté, opakovala a on opět zůstal u sestry.

Nenáviděla jsem je oba

Tentokrát to ale bylo horší. Ivanka totiž chtěla bydlet s ním a svojí sestřenicí. Maminko, nezlob se, ale já nechci být jedináček! S Ivuškou se máme rády, tak proč bychom nemohly být jako sestry?

Vždyť tě budu chodit navštěvovat!“ přemlouvala mě dcera a mně nezbylo nic jiného, než kývnout.

Ostatně, bylo jí už skoro čtrnáct a měla právo na svůj názor. Zůstala jsem sama a tentokrát ve mně křivda hlodala jako červotoč. Neuplynul den, kdy bych Jindřicha i svoji sestru neproklínala. Nenávist je horší než zhoubná nemoc, říká se a je to pravda.

Člověka užírá zevnitř, až v něm zbude jen černá bezedná díra. Alespoň já to takhle cítila. Když na moje dveře zabušila sestra a domáhala se vstupu, nechtěla jsem jí to vůbec dovolit. Nakonec jsme se u těch dveří skoro popraly.

Ona zasedla ke kuchyňskému stolu a dle svého zvyku, mi hned vysvětlila, proč ke mně přišla: „Nebudu to zbytečně protahovat. Jindřich je nemocný. Hodně!“

Staráme se o něho společně

„Má roztroušenou sklerózu a za chvíli bude potřebovat celodenní péči,“ dodala. Mlčela jsem. Chtěla jsem jí říct, že mně to vůbec nezajímá. Ať se o něho stará, když mi ho uměla tolikrát ukrást! Ale nebyla to pravda.

Jindru jsem měla stále ráda a jeho nemoc mě úplně zdrtila. Čekala jsem, co uslyším dál a návrh sestry mi vyrazil dech. „Napadlo mě, že zakopeme válečnou sekeru. Pořídíme si velký byt a budeme v něm bydlet společně.

S dcerami i Jindrou. O jeho péči se podělíme. Jen tak bude moct zůstat doma.“ Sestra se tvářila vážně a rozumně. Takovou jsem ji vůbec neznala! Vzala jsem si nějaký čas na rozmyšlenou. Myšlenka na společný byt mě sice děsila, ale jiné řešení mě nenapadlo.

A tak jsem nakonec kývla. Svůj byt jsem jen pronajala, abych se mohla kdykoli vrátit. Stěhování proběhlo rychle a bez komplikací. Dohodli jsme se, že pořídíme všechno nové, abychom se v těch všech starých krámech, připomínajících naši minulost, nezadusili.

Všichni máme samostatný pokoj a společný obývák. Snášíme se proti očekávání docela dobře. Na hádky a scény totiž nemáme čas. Se sestrou se společně staráme o Jindřicha a naše skvělé dcery nám v tom pomáhají!

Marie N. (58), severní Morava