Láska mezi člověkem a zvířetem dokáže překonat i smrt.  

K domácím mazlíčkům člověk přilne často více než k jiným lidem. Dlouhá léta jsme měli pejska jménem Rexík. Byl součástí rodiny, všichni jsme ho měli rádi. Neměl žádný rodokmen, jednalo se o takového obyčejného voříška, jak se říká. V životě jsem ale nepoznala věrnější a oddanější stvoření.

Poslední den

Rexík zestárnul a trpěl různými nemocemi. Často jsem se neubránila slzám, když jsem viděla, jak se to naše zvířátko trápí bolestí. Nakonec byl jeho stav natolik zoufalý, že jsme se s těžkým srdcem rozhodli nechat ho odejít ze světa.

Nikdy nezapomenu na to, jak jsme Rexíka vezli autem k veterinářce na jeho poslední cestu. Díval se na nás smutnýma očima a já jsem cítila, že dobře ví, proč a kam jedeme. Pak jsem ho u paní doktorky ještě naposledy pohladila.

Nemohla jsem u toho být, zůstali tam jen manžel se synem. Proplakala jsem pak celý zbytek dne. Rexíka jsme pohřbili ještě téhož večera u stromu na jeho oblíbené louce, kam jsme ho často chodili vyvenčit. Musela jsem na něho pořád myslet.

Manžel sice sliboval, že si co nejdříve pořídíme nového pejska, ale to nemohlo nijak zmírnit ten pocit ztráty.

Spatřili jsme něco šokujícího

Té noci jsem dlouho nemohla usnout. Když se mi to konečně někdy kolem jedné podařilo, po chvíli mě probudilo zaštěkání. Hned jsem poznala Rexíka, ale vzápětí mi došlo, že to nemůže být on, když už je v psím nebi. Štěkot se ozval znovu.

Probudila jsem manžela a vyhlédli jsme z okna. To, co jsme spatřili, nás šokovalo. Náš milovaný pejsek pobíhal po zahradě tak, jak jsme ho vždycky vídali. Podíval se směrem k našemu oknu, i když nás ve tmě nemohl pořádně vidět. Radostně vrtěl ocasem.

Pak během jediné vteřiny zmizel. Ještě dlouho jsme tam s manželem stáli a dívali se na zahradu. Nemuseli jsme to vyslovit, ale oběma nám to bylo jasné: duše Rexíka se s námi přišla naposledy rozloučit!

Věra L. (60), České Budějovice