Rodina manžela věřila na duchy, zázraky a minulé životy. Považovala jsem je za blázny. Syn mě ale definitivně přesvědčil.

Ta situace je stará už téměř padesát let, připadá mi ale natolik přesvědčivá, že vám o ní musím napsat.Provdala jsem se za muže, který pocházel z pohorského městečka Vejprty v Krušných horách. Dlouho jsem si nemohla zvyknout na jeho příbuzenstvo.

Všechny tetičky a sestřenice se vymykaly tomu, co tenkrát platilo za normu.Byly tak trochu, alespoň mi to v té době tak připadalo, „blouznivci našich hor“. Žádná rodinná událost se tam neobešla bez rady ze světa duchů…

Přišli se podívat

Krátce po svatbě jsme vyrazili s manželem lyžovat a abychom si sněhu pořádně užili, rozhodli jsme se nocovat několik dní u jedné jeho příbuzné.Bylo to poprvé a naposledy, co jsem u této tetičky spala.

Připadala jsem si v té její chalupě jako ve strašidelném hradu. Jen jsme ulehli, slyšela jsem kroky v našem pokojíku. Směřovaly k naší posteli. Tam se zastavily.Zřetelně jsem slyšela sípavý dech.

Vzápětí se ozvaly kroky lehčí z jiné strany pokoje, a také se zastavily u nás. Vzbudila jsem rychle manžela. Odbyl mě tím, že se strýček Fanda a tetička Libuš na mě přišli podívat, protože mě ještě neviděli.A spal klidně dál. Já ale do rána oka nezamhouřila. Tím pro mě cesty za lyžováním skončily.

Najednou počítal

Když se mi narodil syn, jedna z manželových tet mi řekla, abych dávala pozor, o čem si se mnou bude povídat a ať i tu sebevětší hloupost za nesmysl nepovažuji.Jednou jsem měla hodně práce a nestíhala rychle poklízet.

V předsíni zůstaly stát tři páry bot. Chlapec je rovnal, zastyděla jsem se a povídám: “To je bot, ještě jsem je nestačila uklidit!“ Honzík se na mě vážně podíval a povídá:

„Je jich šest!“ Rychle jsem jeden pár odebrala a ptám se, kolik těch bot je nyní.„Čtyři,“ odpověděl bez rozmýšlení. Syn byl ještě příliš malý a nikdo ho počítat neučil, považovala jsem to za náhodu.

Když byl ještě velký

Asi za týden, právě jsem myla okna, ke mně náš chlapec přistoupil a povídá mi: “Maminko, já jsem také pracoval, když jsem byl velký.“ Skoro jsem tu větu přeslechla, protože jsem měla naspěch, ale najednou mi to došlo a rychle jsem se zeptala:

„A jak jsi pracoval, Honzíku?“ Zamyslel se na chvíli, nejspíš hledal to správné slovo. Pak vyhrkl: „Počítal jsem!“ Vzpomněla jsem si na radu tetičky a běžela si celou událost zapsat.Našemu Honzíkovi totiž v té době byly dva roky a čtyři měsíce.

Mnohokrát jsem si na tento zážitek v životě vzpomněla, protože čím myslíte, že se můj syn dnes zabývá? Matematikou. Učí ji na vysoké škole.

Jana (73), Chomutov .