Rozvod je pro psychiku velice náročný. Já jsem své pocuchané nervy léčila na venkově…

Před osmi lety jsem se rozvedla s Karlem, se kterým jsem strávila v manželství dlouhých patnáct let. Nebylo to pro mě snadné období, a tak jsem si vzala v práci dovolenou a odjela k babičce na venkov.

Strávila jsem tam celkem čtrnáct dní s devítiletou dcerou Mirkou, která měla zrovna prázdniny. Já i dcera jsme byly extrémně unavené, rozvodová válka nás obě k smrti vyčerpala.

Rozvod mě zničil

Jednou odpoledne jsme si udělaly výlet vlakem do města. Vzpomínám si, jak mi ve vagónu běžely hlavou myšlenky na mé hrozné manželství, na to, jak jsem z toho všeho dramaticky poničená.

Když jsem se podívala do kapesního zrcátka, jestli nemám rozmazané líčení, div že jsem nevyjekla hrůzou. Vypadala jsem jako mrtvola, která právě vylezla z hrobu. Blesklo mi hlavou, že už nikdy neseženu žádného chlapa, že si o mě žádný z nich ani kolo neopře.

Odpoledne s dcerou

„Zůstaneš už navěky sama,“ zašeptala jsem svému obrazu v kapesním zrcátku a s povzdechem ho strčila zpátky do kabelky. Pak už jsme vystupovaly a já přemýšlela, jak udělat své dceři ten den co nejhezčí.

Šly jsme do cukrárny, potom na výstavu panenek, pak na oběd a nakonec jsem naplánovala pochod na místní rozhlednu.

Volala jsem o pomoc

Cesta vedla přes louku plnou květin, o které se zajímala spousta bzučících potvůrek. Jedna z nich si bohužel vybrala místo květiny mou dceru a obletovala ji. Mirka se ohnala a vosa ji štípla – jenomže bohužel do krku, který začal okamžitě děsivě otékat.

Když jsem si uvědomila, co se stalo, bylo mi jasné, že tady jde o minuty, než se dítě začne dusit. Proto mě nenapadlo nic lepšího než křičet o pomoc.

Odvezl nás do nemocnice

Nějaký udivený chlapík, který šel proti nám, se zastavil a ptal se, co se stalo. Hrůzou jsem nemohla mluvit, jen jsem ukázala na dceřin krk. Popadl dívenku do náruče s tím, že má za loučkou zaparkovaný vůz.

Běžela jsem za nimi. Naskládali jsme se do auta a neznámý šlápl na plyn a rychle nás odvezl do nejbližší nemocnice. S mou holčičkou v náručí probíhal chodbami až k jedné z ordinací, kterou si otevřel a vběhl dovnitř.

Druhý manžel

Ukázalo se, že náhod není nikdy dost. Narazili jsme totiž na bratra zdejší lékařky. Ta Mirce poskytla první pomoc a nebezpečí bylo zažehnáno. A protože jsem vypadala daleko hůř než dcera, začali poskytoval první pomoc i mně.

Sestřička mi uvařila silnou kávu, lékařka mi podala sklenici vody. Její bratr, dceřin zachránce, nedal jinak, než že nás odveze zpátky k naší babičce, protože jsme byly obě dost vyděšené na to, abychom samy jely vlakem.

Pravdou však bylo, že jsem se mu líbila a chtěl mě více poznat. O dva roky později se stal mým druhým manželem.

Helena M. (58), Berounsko