Moc jsem se snažila zabránit snaze poslat vnučku do zvláštní školy. Nikdo ale nevěřil, že bych něco zmohla. Musela jsem všechny přesvědčit o opaku stůj co stůj!

Moje dcera se založením rodiny moc nepospíchala. Ne, že by byla nějaká kariéristka, nebo že by o děti nestála. Jen měla stále něco důležitějšího na práci. Tu nějaké cestování po světě a potom zase zakládání jakéhosi dobrovolného spolku na ochranu lesů.

Prostě byla vytížená od rána do večera a na nějaký soukromý život neměla myšlenky. Táhlo jí na čtyřicet, když přišla domů s novinkou.

Vnučka byla moje sluníčko

„Mami, čekám dítě, ale jméno otce po mě nechtěj,“ oznámila mi dcera, jako by se nechumelilo. Nevěděla jsem, zda se mám rozčílit, nebo radovat, že konečně budu mít vnouče. „Myslela jsem, že budeš mít radost!

Ale když nemáš, odstěhuji se!“ křičela na mě ta moje dosud hodná holka dost hystericky.

Nakonec jsme ji musela utěšovat a taky přemlouvat, aby nikam neodcházela. Také proč. Byt jsem měla velký a sama bych ho ani z důchodu neutáhla. Takhle ji budu moct se vším pomoct.

Naše malá Žofinka se narodila za dost dramatických okolností jednoho hodně deštivého rána.

Vše bylo zahalené mlhou a šedí. Dcera tak tak stihla dojet do porodnice! Na svět přišlo to nejkrásnější stvoření, jaké jsem si uměla představit!

Velká modrá kukadla koukala zvědavě na svět, a když jsem si ji mohla poprvé pochovat, vykouklo zpoza mraků sluníčko.

Předháněli se v diagnózách

Brala jsem to jako dobré znamení! A nemýlila jsem se. Žofinka nám přinesla jen samou radost. Každý den strávený s ní byl pro mě požehnáním. „Mami, nezdá se ti, že je Žofka jiná, než ostatní děti?“ Zeptala se mě jednou dcera zamyšleně a já nadšeně souhlasila.

Samozřejmě, že byla jiná. Chytřejší, hezčí, milejší… Dcera mně zarazila: „Ale já to myslela úplně jinak. Myslím, že je nějak postižená. Možná má autismus nebo něco takového!“ Zůstala jsem na dceru koukat a nevěřila, že to, co vyslovila, myslí vážně.

„Naše Žofinka? A postižená?“ Dcera ale nedala pokoj a šla s Žofinkou k lékaři. Potom k dalšímu a potom ještě k jednomu. Diagnózy se sice různily, ale verdikt byl v podstatě podobný.

„Ta holka není v pořádku a do normální školy jít nemůže!“ přeložila mi dcera všechny ty závěry učených odborníků, ale já se s nimi nehodlala smířit.

Zdravý rozum se vytratil

Proč by tak chytrá holčička nemohla jít do první třídy s ostatními dětmi? Vždyť umí vyjmenovat snad všechny druhy ptáků a rostlin, zná vlajky států a recituje básničky jako na běžícím pásu… Ani ve školce si na ni nikdy nestěžovali.

Snad jim vadilo jen to, že si nehrála s ostatními dětmi. Nebyla tak říkajíc kolektivní… „A o to právě jde. Je sice chytrá, ale to není všechno. Musí do speciální školy, to je jisté!“ uzavřela dcera všechny naše dlouhé debaty a už s ní nebyla řeč.

Moje námitky, že speciální škola je jen jiný název pro zvláštní či pomocnou školu, nebrala v potaz. Nemínila jsem se s tím smířit, přestože mi všichni tvrdili totéž. Zašla jsem pro radu ke svojí staré, pětadevadesátileté učitelce.

Bydlela u svých dětí a byla stále čilá. Trpělivě mě vyslechla a podpořila v mém názoru. Prý, že dneska se na všechno dávají diagnózy a zdravý rozum chybí!

Návštěva u pana Čerta

Moje další kroky vedly na úřady, kde jsem si vyhádala konzultaci u nějakého školního inspektora. Měl snad deset titulů a tvářil se jako starý čert. Sama jsem se ho lekla, natož Žofinka, kterou jsem vzala tajně, aby dcera nevěděla, s sebou.

Už za týden totiž měla nastoupit do té své speciální školy a já stále doufala v zázrak! Pan Čert, jak jsem si ho v duchu pojmenovala, se mě nejdřív asi hodinu vyptával na všechno možné a potom si zavolal vnučku.

Neměla vůbec trému a svým chováním inspektora nadchnula. „Tedy, jsem dost překvapený. Čekal jsem něco úplně jiného, ale vy ale asi budete mít přece jen pravdu!“ řekl nakonec s lehkou nevolí a zatřásl hlavou, jako že jsem mu přidělala další starosti.

Já ale ocenila, že je čestný a netrvá na svém. A tak se Žofinka přece jen domohla první třídy v normální škole. Na zkoušku. S dětmi se moc nekamarádila, ale se všemi vycházela celkem dobře.

Měla jsem pravdu

Až na paní učitelku, která byla o všem informována. „Myslím, že se pan inspektor spletl. Odborníci na psychiatrii toho přece jen vědí víc!“ řekla mi jednou dost kousavě a ukázala prstem na Žofinku.

Ta si hrála samotná v koutku hřiště. Nikoho si nevšímala. „Vidíte? To přece není normální, jak se chová…“ pokračovala dál učitelka a ušklíbla se tak, že do mě vjel vztek.

„Když se vám moje Žofinka nelíbí, může jít jinam!“ řekla jsem asi zbytečně hlasitě a hned se odebrala do ředitelny.

Hned od druhého dne byla vnučka přeřazena z áčka do béčka. Hodná a milá paní učitelka si ji od první chvíle oblíbila. Učinila z ní svoji pomocnici a občas jí dala slovo, když se probíralo učivo o přírodě.

Žofinka získala potřebné sebevědomí a úplně rozkvetla. „Mami, měla jsi pravdu, omlouvám se!“ řekla dcera, když v ruce držela vysvědčení z první třídy. Byly na něm samé jedničky!

Petra P. (62), Praha