Hlídat vnoučata mě zmáhalo čím dál víc a pomáhat v domácnosti dcery mě nebavilo. Vzpoura byla těžká, ale stála za to.
Na období, až nebudu muset chodit do práce, jsem se docela těšila. Naplánovala jsem si nejrůznější aktivity a také se těšila na vnoučata, že si jich konečně trochu užiju. Dcera je měla docela pozdě a tak byly obě vnučky v tom nejroztomilejším věku.
Jedna začala chodit do první třídy a ta druhá do posledního ročníku školky. Člověk by myslel, jací to budou andílci, ale opak byl pravdou.
Vnučky byly zlobivé a rozmazlené
„Mají ADHD, jsou nesoustředěné a neklidné. Psycholožka říkala, že na ně musíme brát ohled!“ oznámila mi dost rozhořčeně dcera, když jsem jí líčila, jak mě vnučky celé odpoledne trápily.
Chodila jsem je totiž ráno odvádět do školy a školky a odpoledne jsem si je brala k sobě, aby dcera mohla zůstávat v zaměstnání, jak se jí to hodilo. Byla dost vytížená a její manžel, můj zeť, jakby smet.
Začali na moji pomoc spoléhat čím dál víc a já byla zprvu ráda. Alespoň jsem se cítila potřebná a nebyla sama. Vždyť, co bych dělala doma, kde mě nikdo nečekal? Jenže, neustálé povinnosti si začaly vybírat svoji daň.
Byla jsem čím dál unavenější. Nepomáhaly vitaminy ani bylinné čaje. Nakonec jsme se vypravila k lékaři.
Hlídání jsem nezvládala
„Máte vysoký tlak, musíte trochu zvolnit!“ nařídila mi moje paní obvoďačka, ale já jen pokrčila rameny. To dne mě totiž čekalo velké prádlo, žehlení a úklid u dcery. K tomu jsem musela odvést starší vnučku na hodinu klavíru a tu mladší mezi tím nějak zabavit.
Sedět s ní hodinu na chodbě hudební školy bylo nemyslitelné. Zlobila jako čert. Občas jsem si myslela, že by jí malý výprask neuškodil, ale v dnešní době se tělesné tresty nenosí. Na všechno jsou diagnózy a psychologické postupy.
„Babi, koukej!“ zavolala a mě Lenička, ta mladší vnučka a já málem dostala infarkt. Visela v třetím patře na zábradlí a jen tak tak, že nespadla. Když jsem jí chytila za sukénku, jednu jí přece jen plácla.
„To se nesmí opakovat! Nikdy!“ křičela jsem na ni hystericky. Ale přece musel každý chápat, jak moc jsem se lekla!
Skončila jsem
Jenže, paní učitelka nelenila a hned volala dceři. Prý, jak může nechat na starost svoje děti tak hysterické osobě, jako jsem já. „Mami, co si to dovoluješ?
Na moje děti křičet nebudeš, to tedy ne!“ syčela na mě dcera polohlasně, když si večer přišla ke mně pro dcery.
Zeť, který ji doprovázel, jen nade mnou kroutil hlavou. Jako že jsem úplně nemožná! Asi se v tu chvíli nevzpomněl, že doma ho čeká v troubě mnou upečené kuřátko a hromada vypraného a vyžehleného prádla.
A také vycíděný byt! Měla jsem toho právě dost. Když si mě nikdo neváží, nebudu se vnucovat! Vlastně, i ty moje povedené a rozjívené vnučky už mi lezly trochu na nervy. Neměla bych to říkat, ale byla to pravda! „Končím.
Na zbytek týdne si beru zdravotní dovolenou. Budete se muset o svoje děti postarat sami!“ řekla jsem a odpovědí mi byl jen udivený výraz mojí dcery.
Chtělo to dovolenou
Zeť už stál o pár metrů dál a jak jinak, telefonoval. „Ale mami…“ snažila se mě přemluvit dcera, ale já ji ani nenechala domluvit. Prostě jsem byla pevně rozhodnutá. Musela jsem si odpočinout, jinak by to špatně dopadlo! A tak jsem po zbytek týdne jen lenošila.
Ani jsem se neobtěžovala vařit. Grilované kuřátko a pizza z nedaleké restaurace mi bohatě stačily! V nedělní podvečer jsem měla zavolat dceři, jak se domluvíme ohledně vnuček na další týden. Jenže, nějak se mi do toho telefonování nechtělo.
Bylo už dost pozdě večer, když mě najednou něco napadlo. „Vždyť já nic nemusím! Nikdo mě nemůže donutit pořád takhle otročit! Zařídím si život po svém. Alespoň jim budu trochu vzácná!“ rozhodla jsem se. Dceři jsem nezavolala a ona mě také ne.
Druhý den ráno jsem si zabalila malý kufr a pak se vydala do cestovky. Chci hned teď nějakou dovolenou. S odjezdem ještě dneska!“ sdělila jsem slečně u přepážky a ona jen nevzrušeně naťukala pár údajů do počítače.
Užívat si není zločin
Párkrát vyfoukla žvýkačkovou bublinu a potom už mi s úsměvem nabídla dovolené snů.
„Máme tady Turecko, Egypt, Chorvatsko a potom taky několik vzdálenějších destinací, třeba Mallorku, Bali, nebo Emiráty!“ Chrlila na mě informace, z kterých jsem moc moudrá nebyla.
„Slečno, chci něco laciného. Jak vidíte, jsem jen důchodkyně, ne milionářka!“ řekla jsem jí s úsměvem a ona se rozesmála. Navzdory svým silně podmalovaným očím, piercingům v nose a na rtech byla moc milá.
„Promiňte, já se nesoustředila. Za to vám najdu něco super! Budete nadšená!“ slibovala a sáhla do šuplíku, jako by tam měla schovaný poklad. Nabídla mi pobyt v penzionu u moře, nesmím říct kde. Slíbila jsem to! Vše zlevněno o polovinu.
S plnou penzí a masážemi zdarma. No, neberte to! A tak jsem strávila celý měsíc u moře. Spokojená a sama. Zbavila jsem se dřiny a konečně si odpočinula. Na vnučky se těším, ale jen o víkendech!
Jiřina T. (63), Brno
